Socialismus na talíři. První čínská restaurace v Evropě odměnou za traktor

Do Koruny na stojáka, ale co dál...
  |   zajímavost

Před rokem 1989 byl výběr restaurací oproti dnešku poněkud omezený. Konkurenční prostředí nemělo v zádech kapitalistický bič a Praha byla plná poctivých hospod čtvrté cenové kategorie, ale také legendárních bufetů. Existovalo však něco jako zahraniční gastronomie?

Když nepočítáme pokrmy jako ruské vejce či kaviár, tak ano. V Praze bychom totiž překvapivě našli hned několik luxusních a pro mnohé také nedostupných restaurací, které ve svém jídelníčku nabízely pokrmy, jež rozhodně nezapadaly do klasické nabídky tehdejší doby.

Šlo tedy najít alternativu k dršťkové polívce k snídani, což samozřejmě často nebylo třeba vzhledem k tomu, že člověk byl bohatě posilněn na celý následující den. Ovšem i v socialismu lidé přirozeně toužili po gastronomických zážitcích. Jaké zahraniční podniky tedy připadaly v úvahu?

Čína za traktor

Pamětníkům se sbíhají sliny a při vzpomínce na restauraci, která hostila hladové nedočkavce ve Vodičkově ulici, prostě zavane vzduchem silná vůně nostalgie. Jediná a vyhlášená čínská restaurace u nás měla dokonce jedno evropské prvenství. A i když to zní poněkud bláznivě, může za to traktor.

Když totiž čeští odbojáři zakoupili čínským soudruhům na konci padesátých let traktor, dojatý předseda komunistické strany Mao Ce-tung měl potřebu se nějakým způsobem revanšovat.

Údajně v tomto ohledu zahrála šikovnost jedné z největších osobností výtvarné a diplomatické scény u nás. Adolf Hoffmeister je samozřejmě kapitolou sám pro sebe, ale zdá se, že to byl právě jeho nápad, aby Čína za traktor otevřela první restauraci tohoto typu v Evropě, a to právě v Praze.

Všichni na čínu

Projekt první čínské restaurace v Evropě samozřejmě musel být do puntíku povedený. Do Prahy přiletěl čínský kuchař a společně s ním také typické doplňky, které jsou pro výzdobu čínské restaurace typické.

Ve Vodičkově 19 jste tak při gastronomickém zážitku mohli vidět ebenový nábytek vykládaný slonovinou, lustry z papyrusu, sošky z dynastie Ming a mnoho dalších prvků, které v té době působily jako opravdové zjevení. Architektem interiéru byl Eduard Holub. Karlovarská porcelánka dokonce vyrobila bílé nádobí se znakem restaurace.

Do čínské restaurace, která ležela v blízkosti významných divadel jako Semafor a ABC, se tak pochopitelně stahovaly hvězdy socialistického nebe. Výbornou a netradiční čínskou kuchyni pravidelně chodili ochutnávat třeba Waldemar Matuška, Eva Pilarová, Karel Gott, Jan Werich, Arnošt Lustig, ale také Miloš Forman.

Kdyby se však měl člověk pustit do poctivého výčtu jmen, asi by tu byl dlouho. Čínská restaurace ve Vodičkově ulici totiž lákala snad úplně všechny. Vždyť hosté si museli místo rezervovat den předem a nikdo nesměl jíst déle než dvě hodiny. Protože neexistovalo moc podobných, chuťově zajímavých alternativ.

Další zahraniční restaurace

Variant, kde zažít zajímavý gastronomický zážitek, bylo tehdy opravdu málo. Jistě, i česká tradiční čtyřka nabízela poctivé pokrmy, ale kdo chtěl okusit něco netradičního a z jiné kultury, musel být buď diplomatem, nebo utéct za hranice.

V Praze se tak z exotických pokrmů dobré kvality daly ochutnat pouze ve třech podnicích. Jednalo se o ruskou Berjozku v Rytířské ulici, už zmiňovanou Čínu ve Vodičkově ulici a hned vedle Lucerny ve Štěpánské ulici jste mohli navštívit také indický Mayur.

Byť mnozí milovníci automatu Koruna budou namítat, tak minulost se nemůže měřit se současností. V Praze totiž dnes můžete ochutnat zhruba ze 60 různých zahraničních kuchyní.

Zdroj: Paměť národa, styl.instory.cz

KAM DÁL: Průvodce nejstaršími městy na světě: V Evropě je rozhodně nehledejte

 


Životní styl

Zdraví

Hobby

Osobnosti