Bulimie a šikana. Prokletí dnešní doby. Výpověď, která šokuje

Všeho s mírou...Ale v jakém množství je vlastně ta správná míra?
05.03.2016 - 08:20  

Bulimie, nemoc, která dokáže zabít, se šíří mezi lidi tiše a zcela nenápadně. Jak vlastně vzniká, její první projevy a hlavně její dopady na člověka. O tom může povědět jen člověk, který s ní už roky bojuje.

Otevřenost se cení a v tomto případě to platí obzvlášť. Povídal jsem si se sympatickou ženou, která našla odvahu, otevřenost a nebála se zveřejnit svůj život. Dětství, mládí, ale i život za honbou dokonalé postavy, který skončil útrpným bojem s nemocí, jež se nazývá bulimie.

Kde byste viděla počátek vaší nemoci a problémů?

Vše začalo už na základní škole. Mám tichou povahu, jsem typ více u zdi. To je voda na mlýn všem, kteří chtějí být na výsluní zájmu okolí. Spolužáci mě ponižovali, uráželi, ničili mi osobní věci a občas mě i fyzicky napadali. Nikdo tomu nevěnoval pozornost a okolí se tím jen bavilo, Vše trvalo asi tři roky a já si dokonce myslela, že je to něco normálního. Vzdala jsem jakýkoli odpor a prostě jsem to brala jako fakt. Zvykla jsem si na šikanu a začala sama sebe nesnášet - za to, že se toto děje, že to asi má důvod, jaká jsem, jak vypadám, a i tím že moc kamarádů nemám.

Tato situace pokračovala i po ukončení základní školy?

Na střední škole to potom bylo o něco lepší, ale s nikým ve třídě jsem se nebavila a žádné kamarády jsem neměla. Pořád jako důsledek toho, co bylo na základní škole a co jsem prožila. V prvním ročníku na střední škole to došlo tak daleko, že jsem se začala sebepoškozovat. Utíkala jsem z domova a chodila jsem za školu. Styděla jsem se mezi lidmi. Nenáviděla jsem se, skrývala jsem svou tvář ve svém soukromí i před rodiči. Před lidmi jsem se ukrývala v lese, u kterého jsme měli dům. Nakonec jsem se z nenávisti k sobě začala sebepoškozovat.

Tento přístup k životu je ale doslova sebezničující

Ano, dnes to vím a stydím se za něj. Řezala jsem se na rukou a jedině tak jsem cítila úlevu od psychické bolesti. Do toho antidepresiva a nakonec jsem nastoupila na léčbu na psychiatrické oddělení. Léčila jsem se tam rok. V průběhu léčby došlo k menší potyčce s personálem, kdy jsem zdravotní sestře zlomila ruku a personál mě přikurtoval k posteli. Nemám na to zrovna hezké vzpomínky.

Léčba vám pomohla?

Po roční hospitalizaci jsem se stále nenáviděla, ale už jsem se přestala sebepoškozovat a styděla jsem se za to sama před sebou. Po ukončení léčby jsem z obav z výsměchu, jak jsem dopadla, odešla ze střední školy. Nastoupila jsem na odborné čalounické učiliště, které jsem dokončila. Po vyučení jsem nastoupila do práce, kde však nebyl vůbec dobrý kolektiv, a tak jsem po pár měsících odešla.

Našla jste si i čas pro sebe? Zábavu, zájmy, sport?

Velkou vášní se v té době pro mě stal sport. Postupně jsem změnila styl života, životosprávu a začala jsem s klubem turistů chodit na výlety. V klubu byla vždy spousta milých a příjemných lidí. Sport mě začal bavit a naplňovat díky pravidelným a dlouhým pochodům. Díky tomu začala klesat také moje váha. Ostatní mě chválili, jak dobře vypadám a jak mi to sluší. Na takové lichotky jsem nebyla zvyklá, tak mě to mile překvapilo i těšilo. Moje normální váha se pohybovala vždy okolo 67-75 kilogramů při výšce 168 centimetrů a vždy jsem si přála trochu zhubnout, nyní se to dařilo úplně samo. Také jsem začala chodit do posilovny, kde jsem si nechala od trenérky napsat stravovací a výživový plán „na tělo“. Vše jsem poctivě dodržovala a dál jsem chodila na dlouhé pěší výlety. Díky poznámkám kolegů a kamarádů jsem si vsugerovala, že když budu štíhlá a vysportovaná, tak mě už nebude nikdo ponižovat, budu mezi ostatními oblíbená, jak se říká v kurzu zájmu, a jistě najdu díky tomu pravého chlapa do společného života.

Splnilo se vaše přání?

Ne. Netušila jsem, do čeho se tímto naplno řítím. Po větší zátěži ve sportu byl však větší hlad a já se bála, že nebudu schopná dodržet předepsaný jídelníček. Po jednom velkém pochodu na mě přišel strašlivý hlad, neměla jsem u sebe nic dietního a jedinou možností bylo koupit si jídlo ve stánku, kde prodávali jen tučné bagety s majonézou. Hlad byl silnější než vůle a já si jednu bagetu koupila a celou snědla. Druhou jsem si koupila na pozdější dobu a asi po hodině ji také snědla. Poté nastaly obrovské výčitky svědomí a strach ze ztloustnutí. Ještě ten den jsem měla jít s kamarádkou do bazénu ale stud, který jsem cítila v plavkách mezi lidmi po snědené kalorické bombě, byl tak veliký, že mě napadlo to ještě před vstupem do bazénu vyzvracet na toaletách. Po zvracení jsem ze sebe měla uspokojivý pocit, a to byl asi první impuls k počátkům bulimie. Potom už nastaly jen problémy.

 

Jaké problémy dokáže s tělem udělat bulimie?

To vše se dočtete v dalším pokračování tohoto příběhu čtenářky portálu ČtiDoma.cz

 

 

 

 


To nejzajímavější do Vašeho e-mailu

Přihlášení k odběru newsletteru