Láska ke koním mění život

Láska ke koním ji zavedla až k jednomu, kterému mohla dopřát pohodové stáří
 

Bylo mi čtyřicet, když jsem si poprvé sedla do koňského sedla. Počáteční strach vystřídal nádherný pocit propojení člověka s koněm…

Všechno se to stalo náhodou. Slavila jsem právě čtyřicetiny nedaleko našeho domu.  Tedy vlastně jsem je slavila na jedné farmě, kde chovali i koně. A tak součástí narozeninové oslavy byla i moje první vyjížďka. Něco se ve mně hnulo a já věděla, že to není naposledy, co jsem se projela na koni.  Na farmu jsem začala docházet pravidelně. Nikdy jsem nepatřila k těm, kteří by se chtěli starat o zvířata – to by mě ještě před pár týdny ani ve snu nenapadlo. A najednou jsem to dělala s láskou. Po roce, co jsem pravidelně chodila do našeho jezdeckého klubu, jsem začal uvažovat o tom, že bych si koupila vlastního koně. Řekla jsem si, že bych mohla nějakému tomu vysloužilému koni zpříjemnit a třeba i prodloužit život.

Ani úraz mě neodradil

Jednou jsem si troufla na mladého závodního koně. Sice mě varovali, ale já si nedala říct. A tak jsem se ocitla v sedle a pádila krajinou. Jenže se ozvala kousek od nás velká rána a kůň se splašil a vyhodil mě ze sedla. V té šílené rychlosti jsem dopadla na tvrdou zem. A měla vykloubenou nohu a pohmožděná žebra. Deset dní jsem strávila v nemocnici a půl roku doma na nemocenské. Po rehabilitacích a dlouhém odpočinku moje první kroky směřovaly ke koním. A myšlenka na toho svého mě nenechala klidnou.

S Lipi jsem si rozuměla hned

A tak jsem znovu pročítala inzeráty. A pak narazila na jeden, který mě moc zaujal. Byla to patnáctiletá klisnička, která závodně jezdila parkur. Byla podle obrázku nádherná a já se rozhodla, že bude moje. Jen bylo trochu náročnější ji přepravit z Moravy k nám do středních Čech.  Cesta to byla dlouhá a náročná, ale my jsme ji za pomoci mých přátel od koní zvládly bezvadně. A Lipi - moje nová čtyřnohá přítelkyně? Ta byla přímo úžasná. Čtyři hodiny cesty zvládla na jedničku. I stěhování do nové stáje. Naše setkání bylo přímo osudové. Já jsem si ji zamilovala hned a ona mi to vrátila tisíckrát. Sice mě majitelé upozorňovali na její dušnost, ale já se nenechala vyplašit. A tak se ani Lipi nevzdala a ukázala mi, že není žádná stará babička, ale pořádná klisna, která má ještě síly na rozdávání. A její dušnost zázračně zmizela. A mě přestala bolet zraněná noha. Ať si co chce, kdo chce, říká, koně jsou zázračná zvířátka. Nedivím se, že se využívají pro terapii. Jsou prostě úžasní a já je miluju, a pokud budu schopná postavit se na nohy, nenechám si ujít ten krásný zážitek sednout si znovu a znovu do sedla.

 

 


To nejzajímavější do Vašeho e-mailu

Přihlášení k odběru newsletteru