Jak se z nalezeného voříška vyklubala šlechtěná rasa

Voříšek, nebo vzácná rasa?
 

Když bylo mé dceři deset let, asi jako každé dítě v tomhle věku zatoužila po domácím mazlíčkovi. Bydleli jsme v té době v bytě, takže mi to nepřipadalo jako dobrý nápad. A tak jsem se to naší Amálce snažila vysvětlit...

Našla jsem pejska, mami

Ale to jsem si myslela já. Amálka k tomu zaujala jiný postoj. Jednou přišla ze školy domů a za sebou táhla malého voříška. Když jsem ji s tím směšným pejskem viděla, jak váhavě přešlapuje v předsíni, nevěděla jsem, jestli se mám zlobit, nebo smát. Autorita ale zvítězila.

„Amálko, co to má znamenat? Kde jsi vzala tohle malé ošklivé zvíře?“ vybafla jsem na ni.

„Našla. Fakt, mami. Seděl u naší školy. Přece jsem ho tam nemohla nechat.“ Sdělila mi dcera a podívala se na mě, aby mi očima řekla, že je jasné, že si to zvíře necháme.

„A co s ním budeme dělat? Tak, víš co, uděláme letáčky, že jsme našli pejska. A odpoledne je půjdeme spolu vyvěsit.“ Nenechala jsem se vtáhnout do její hry.

„Ale mami, kdyby ho přece někdo hledal, už by byly polepené všechny sloupy v ulici a okolí. Ale nejsou, to znamená, že je to chuďátko sirotek. Necháme si ho, jo?“

Už jsem neměla trpělivost se dál s dcerou dohadovat, a navíc, na tom zvířeti bylo vidět, že je žíznivé a hladové.

Čtěte také: Jak pomáhá pes

Takový ošklivý voříšek

„Pojď, nejdřív mu dáme najíst,“ řekla jsem a odešla do kuchyně, hledat jídlo pro voříška. Když se najedl, tak usnul. Asi byl vyčerpaný. Amálka si mezitím beze slova udělala sama domácí úkoly, došla s odpadky, utřela nádobí. Prostě najednou z ní byla vzorná dívka. Tím mi chtěla dát najevo vděčnost za to, že si bude moct voříška nechat. Ale já jsem z toho nadšená nebyla. Na druhou stranu jsem si ale říkala, že by starost o zvířátko Amálce jen prospěla. Když se voříšek probudil, šla ho Amálka vyvenčit.

Ukradený?

 Za hodinu zazvonil u dveří zvonek. Za dveřmi stála uplakaná Amálka, policajt a starší rozzuřená paní. Okolo nich běhal šťastný voříšek. „Co se stalo?“ lekla jsem se.

Starší paní hned spustila: „Stalo se to, že vaše holčička ukradla mého Klopsíka. A ještě byla tak drzá, že se se mnou o něj prala a křičela na mě, že je to její pejsek, že ho našla.“

„Ale ona ho opravdu našla, přišla s ním ze školy – prý tam seděl u vrat úplně sám.“ Zareagovala jsem pohotově a přitáhla Amálku k sobě. Paní se s námi ještě chvíli hádala, místo toho, aby byla ráda, že se její voříšek našel. Chtěla jsem tomu dohadování udělat konec, tak jsem na ni trochu křikla: "Vezměte si toho svýho voříška a běžte domů, paní. Nikdo vám ho ukrást nechtěl. A vy taky, pane policisto." Paní se nadechla, popadla voříška a pronesla na odchodu poslední větu: „To není žádný voříšek to je vzácná rasa. Víš, holčičko?“

Čtěte také: Pozor na štěňata z množíren

Amálka se ten den zavřela do svého pokoje a nebyla s ní žádná rozumná řeč. A já jsem začala přemýšlet, jestli pro ni nebude nejlepším dárkem k Vánocům malý ošklivý voříšek.


To nejzajímavější do Vašeho e-mailu

Přihlášení k odběru newsletteru