Z deníku záchranáře: O kachničkách, které se vrátí

Kachnička Moje neodletěla a u Dagmar Šimkové zůstala
 

V rámci pomoci zvířátkům za každou cenu jsem se rozhodla nabídnout naší zahrádku dvaceti kachňátkům. Přesto, že máme zahrádku jako dlaň, má své kachní výhody…

Jedna spočívá ve vysokých zdech kolem dokola a ta druhá, z kachního hlediska nejdůležitější- vybudovala jsem si tam dvě malinká jezírka. Jedno je taková nákupní taška na bahno a v ní bydlí kosatce. To druhé je vybetonovaná mistička na lekníny a různé druhy vodních trav. Přes všechno miniaturní vybavení mé zahrádky je to obrovský rozdíl proti voliéře, protože tu jsou opravdické žížaly, krytové keře i rybičky v jezírku. Takže až kachničky dospějí a zatouží po zbytku zeměkoule, nebudou si plést pekáč naplněný vodou s rybníkem a bedýnku od ovoce s keřem. A hlavně neuvidí okolní svět hned po narození přes mříže voliéry. To je myslím z kachního hlediska praktické a pro začlenění se zpět do přírody přímo ideální.

Čtěte také: Peticí za zabránění týrání zvířat.Připojte svůj hlas

Kde jsou?

Slavnostně jsme přinesli klícku s kachňátky doprostřed jejich nového domova, otevřeli dvířka a „típalky“ se rázem proměnily v ještěrky a rychlostí světla zmizely ve vegetaci. Celý zbytek dne to vypadalo, že v naší zahrádce jsou vážky, kosi, sýkorky, ale vůbec žádné kachničky. Až na večer, se soumrakem se počalo ozývat sem tam takové stydlivé šplouchnutíčko ale po několika málo dnech začlo být s kachničkami všechno v pořádku! Ptáte se, jak jsem to poznala? No jednoduše. Típalky moudře svými blanitými nožkami cápaly z bahenní nádržky přes dosud láskyplně udržovanou skalku do leknínového jezírka a pak ťap ťap zase zpět.

Kachní hotel

Po měsíci kachní hotel (míním tím naši bývalou zahrádku) v Jinonicích zažil mnoho nemalých kosmetických zásahů. Rozličné druhy vodních trav a kvetoucí lekníny kachním kouzlem zmizely a místo průzračné vodní hladiny na mě poulí kalné oko jakási černošedá skvrna vyjetého oleje. Na ní se povalují proděravělé cáry hnědošedých trhanců připomínající výtvor krajkářky, která právě zešílela. Na skalce pak ani cvičené oko nepozná kámen od rostliny, protože vše je systematicky potaženo šedým bahýnkem. Celé to připomíná precizní výtvor nějakého hyperrealistického keramika, který ovšem nepoužívá barevných glazur, ale libuje si pouze v šedé.

Čtete také: Volně žijící zvířata nejsou mazlíčci. Neochočujte je

Nesmím být pesimista

Všechno, co se nachází tak jeden metr nad zemí, zůstalo barevně nezměněno. Dokonce i lavička je dál zelená, ale už na ní nesedáme. Má to dva důvody. Za prvé není na co koukat a za druhé do zahrádky radši nechodíme vůbec, abychom típalky neochočili. A tím pádem je to vlastně jedno, jestli je tam bahno, nebo koberec z orchidejí. Náš úkol je zachránit život dvaceti kachňátkům tak, aby nakrmená a neochočená mohla na podzim odletět a žít dál svůj život divokých kachen.

Čtěte také: Než si pořídíte psa nebo kočku...

Návrat ztracených dcer a synů

A když se tak zamýšlím nad tím životem divokých kachen, nemůže mě nenapadnout dost děsivá vize budoucnosti: Kachny přece na podzim odlétají a na jaře se vracejí do místa, kde vyrostly?! Takže až na jaře náhle přikryje slunce jakýsi záhadný mrak a ten se bude neúprosně blížit k naší zahrádce, ihned poznám, že se z teplých krajin vrací mé kachničky a vedou si své partnery, aby mohly doma zahnízdit. A až celou zahradu pokryje souvislá vrstva kachních tělíček, já ani nehnu brvou a lakonicky řeknu manželovi: „Mirečku, prosím Tě, půjč si od pana souseda ten veliký náklaďák a sjeď do pekáren pro pecny chleba, veky a rohlíky. Máme návštěvu!!! KACHNIČKY SE NÁM VRÁTILY!“ A plna radosti z návratu ztracených dcer a synů ani nedomyslím, jak to bude pokračovat s jejich dětmi i dětmi jejich dětí…

Dagmar Šimková