Vodní nádrž Orlík získala své jméno podle zámku, který se zde čněl vysoko nad hladinou Vltavy a dnes už ho od úrovně řeky dělí jen pár metrů. Přehrazení nejdelšího toku na našem území zásadně proměnilo ráz krajiny a několika obyvatelům přilehlých vesnic osudově zasáhlo do života.
Stavba nádrže
Projekt se odstartoval přípravnými pracemi již v roce 1954, přestože tehdejší vláda nevyslovila nutné povolení. Očekávané schválení přišlo záhy, a tak se mohlo každý den na stavbě vystřídat až 1 500 dělníků. Přehrada byla dokončena v roce 1961 s předstihem osmi měsíců před původním plánem. Orlická přehrada je největší, nejvyšší a také nejmohutnější nádrží na toku Vltavy.
Potápěčský ráj
Přehrada se však velmi zásadně podepsala do osudu několika místních obyvatel. Uměle vytvořenému jezeru muselo ustoupit až 650 obytných a hospodářských staveb. Většina z nich se musela nekompromisně zbourat. Výjimkou je kostel sv. Štěpána, který je dnes velmi oblíbenou atrakcí pro potápěče. “Podvodní” kostel na svém místě zůstal a jediné, o co přišel, byla střecha, strop a krovy, včetně pravidelných návštěvníků nedělních mší. Poslední bohoslužba se zde konala v roce 1957.
Záchrana kostela
Velmi zajímavý je příběh kostela svatého Bartoloměje, jehož románský původ se datuje už od roku 1190. Ten byl z dnes již neexistující vesnice Červená rozebrán a znovu postaven mimo zaplavenou oblast u osady Vůsí, které se symbolicky říká Červená II. Podobným osudem si prošel empírový řetězový most v Podolsku, když byl v roce 1960 rezebrán. Nové místo se mu však našlo až za patnáct let ve vesnici Stádlec nad řekou Lužnicí.
Pachuť krve
Orlická přehrada je spojována ještě s jednou nechvalnou skutečností. Mrtvoly v sudu vhozené ze Žďákovského mostu jsou dnes již neodmyslitelně spojené s touto vodní nádrží. Orličtí vrazi se postarali o “popularizaci” místa, ale jejich sudy jsou již z nádrže vylovené a pod hladinou zůstalo jen několik vesnic, jejichž pozůstatky můžete odhalit v potápečské výstroji.
