Cestování za socialismu: Zákazy, obstrukce a výjezdní doložky pro vyvolené

Dnes je to věc nepředstavitelná, ale před listopadem 1989 byla cesta za hranice tehdejšího Československa plná složitých překážek. Vycestovat se smělo jen do některých socialistických zemí a o západní Evropě si většina občanů mohla nechat jenom zdát. Co všechno bylo nutné absolvovat, když jste chtěli skončit někde jinde než jen v Polsku pod stanem?

29.01.2019 - 14:00  
Dovolená za socialismu často končila pod stanem
Zobrazit fotogalerii (4)

Aby byl československý občan důsledně chráněn před nebezpečím imperialistického světa, stavěl komunistický režim třeba i ostnaté dráty na hranici. Pohraniční hlídky se zbraní v ruce jistily izolovaný socialistický ráj a ten, kdo se chtěl vydat do cizích krajů, musel překonat dlouhou řadu překážek a stále nemusel mít jistotu, že vycestuje za hranice.

Východní blok

Překvapivě nesnadné bylo cestovat i do zemí, které patřily do spřáteleného východního bloku. Bez velkých komplikací a překážek bylo možné cestovat pouze do východního Německa, Polska, Rumunska, Maďarska a Bulharska, a to až do roku 1981.

Paradoxem doby tak bylo omezené cestování do Sovětského svazu. Velký bratr, který v dobách nejhorších vyslal na pomoc třeba i tanky, uzavíral svoje hranice, aby se lidé nemohli seznámit hlavně s velkou bídou, která vládla na vesnicích. Ta by nečinila dobrou reklamu skvěle fungujícímu socialismu.

Většinou tak bylo umožněno cestovat pouze díky pozvání nebo organizovaně v kolektivu, kde byl jasně stanovený pohyb výpravy a termín, během kterého se návštěvníci budou po Sovětském svazu pohybovat.

Cestovní kanceláře?

Omezené možnosti cestování se samozřejmě promítaly i ve službách cestovních kanceláří. Vybrat jste si mohli z možností: Čedok, Sportturist, CKM, Rekrea a výsledek byl u všech stejný.

Pokud jste opravdu toužili vydat se na cestu za hranice, museli jste absolvovat byrokratické peklo, které znamenalo kolečko ponižujícího se doprošování, kde naděje na výjezdní doložku byla na úrovni výhry ve sportce.

Většina občanů Československa se tak spokojovalo s výlety po zdejší krajině. Nejvíce českých turistů využívalo služeb cestovních kanceláří na výjezd do NDR či po nelehké organizaci do Sovětského svazu. Luxus socialistického východu našli turisté na Krymu v Soči. K moři se nejčastěji jezdilo do Bulharska či Rumunska. Jako “kvalitní” náhražka moře často také postačil maďarský Balaton.

Jugoslávie byla vysněnou destinací, do které však nebylo vůbec snadné se vydat. Titův socialistický režim na Sovětském svazu relativně nezávislý totiž fungoval o něco svobodněji. Bylo tak dobré držet našince zkrátka, aby se na svých dovolených nerozmazlili a nechtěli v budoucnu podobný systém, jako se dařilo vybudovat v Jugoslávii.

Fronty na západ

Cestovní kanceláře však nabízely i cesty na západ. Absolvovat frontu znamenalo přespat ve spacáku v dlouhé frontě přes noc, či použít dobře mířený úplatek. Ani trpělivost a kontakty na správných místech však nezaručily, že s koupeným zájezdem na západ vyrazíte.

Když jste absolvovali první krůček, přišla další překážka. V bance jste museli zažádat o tzv. devizový příslib. Dostat za československou korunu odpovídající valuty totiž nebylo také nebylo úplně snadné.

Žádost o devizový příslib jste museli podat svému zaměstnavateli. To v praxi znamenalo, že vaše žádanka prošla vnitřním kolečkem, kde se musel vyjádřit minimálně funkcionář ROH (Revoluční odborové hnutí). Když jste dostali kladné hodnocení, byly vaše dokumenty úplné, ale…

Dnešní ráj

Na řadu přišla výjezdní doložka. Celé složité kolečko s povolením v zaměstnání se muselo opakovat znovu. Požehnání jste museli získat i od někoho z uličního výboru KSČ a v celé řadě osob stačil jediný hlas, který by se vyjádřil negativně a veškerá snaha byla zastavena. Tento princip byl bezpečnostní ochranou státu před výjezdem nepohodlných osob, kteří měli platný pas.

Když už bylo auto naložené směrem na západ, mohlo se klidně stát, že jste byli na hranicích vráceni domů, protože některý agilní soudruh šťoural ve vašem soukromí. Když bylo doma moc uklizeno nebo se našly prázdné šuplíky, vzniklo podezření, že se dotyčný nehodlá vrátit.

Dnes jsou hranice otevřené do celého světa. Jedinou překážkou jsou finance, ale ceny letenek jsou v dnešní době až neuvěřitelně nízké. Cestování po Evropě nemá žádné zábrany, protože Schengenská zóna v podstatě ničemu nebrání. Někteří lidé ze strachu z migrační vlny volají po uzavření hranic.

Právě svoboda pohybu bez hranic, bez ostnatých drátů je svět, kde je radost žít. Vrátit se zpět do doby, kdy cestování bylo jen pro vyvolené, je krokem zpět a lidé si v kontextu toho, co bylo “dovolené” v minulosti, musí uvědomit, že žijeme v opravdu příznivé době.