Socialistický Tuzex: Západní ostrov luxusu za výlohou a finanční ráj veksláků

Obchody za minulého režimu nenabízely to co dnes, ale přece jenom byste v tehdejším Československu našli místo, kde jste se alespoň očima dotkli výrobků imperialistického západu. Legendární tuzexové zboží za toužebné bony. Socialistický business měl svého krále.

12.02.2019 - 15:00  
Fenomén minulého režimu
Zobrazit fotogalerii (3)

Pro mladší generaci se jedná o něco jen těžko představitelného a pamětníkům se při vzpomínce na tváři zjeví hořkosladký úsměv. Ten, kdo měl z tehdejšího Tuzemského exportu (TUZEX) největší radost, byl zcela jistě vekslák, který udával svoje bony. Boj o vysněné džíny může začít!

Trofeje ze Západu

Samotná hlasatelka dobového televizního zpravodajství popisuje hračky v Tuzexu jako trofeje pro vyvolené. Osamocený ostrov luxusu v socialistické šedi nabízel opravdu všechno, po čem každý toužil.

Západní elektronika, alkohol, oblečení, ale dokonce i auta. Rifle značky Levis, Wrangler, televize značky Sony. Tuzex neměl konkurenci, a tak se stal králem obchodu s luxusním zbožím. Hračku Mickey mouse, digitální hodinky nebo magnetofonový přehrávač si však nemohl dovolit každý.

Postupně se tak díky Tuzexu rozvíjel i další zajímavý socialistický fenomén. Kšeftaření tzv. veksláků… Jak fungoval princip nakupování v Tuzexu a kdo si mohl dovolit luxusní zboží?

Bony, bony, bony

Tuzex měl monopol na dovoz zahraničních výrobků ze západu, kam se ze socialistického Československa dostala jen hrstka vyvolených. O to větší hlad v lidech vzbuzoval sortiment, který se pro obyčejného smrtelníka zdál nedosažitelný. Existovaly však způsoby, jak si plnit materiální sny, ale za koruny jste si zde nic nekoupili.

Na trhu tuzexového zboží vládly bony! Bony byly poukázky, kterými se platilo západní zboží nebo československé produkty určené pouze k vývozu do zahraničí. Oficiální cesta, jak získat žádané poukázky, vedla skrze výměnu za valuty. Zpětně bony nešlo směnit a jejich platnost byla omezená na území Československa.

Obchody tak byly určené primárně pro občany, kteří pracovali v zahraničí. Vyšší socialistická vrstva tak měla svůj obchod luxusu a chudý socialistický občan jen závistivě hledal způsob, jak získat dostatek bonů.

Socialistická škvára

A tak se zrodil vekslák. Bony čili slangové označení tuzexových poukázek bylo možné získat z rukou nervózně postávajících mužů v adidaskách a leviskách poblíž prodejen Tuzexu.

Ty jste většinou bezpečně poznali, protože se sami o pozornost přihlásili. “Nechceš bony?” To není jenom hláška z filmu Bony a klid, ale obrázek reality osmdesátých let.

Tento nelegální způsob k zisku bonů využívala drtivá většina československých občanů. Získat totiž zahraniční měnu nebylo vůbec snadné. Buď jste měli štěstí a získali jste pracovní příležitost v zahraničí, a nebo jste měli příbuzné na západě, kteří zaslali potřebné valuty.

Většina občanů však volila nelegální směnu československých korun za bony z rukou legendárních veksláků. Standardní hodnota jednoho bonu byla jedna Kčs. V osmdesátých letech, kdy Tuzex a veksláctví bylo na vrcholu, si člověk jeden bon pořídil za 5 Kčs. Veksláci se tak topili v penězích, ale také riskovali problémy se zákonem.

Režim však socialistické podvodníčky překvapivě toleroval. Míra nespokojenosti občanů s nedostatečně naplněnými obchody se totiž i díky vekslákům kompenzovala. Represe tak byly spíše namátkové, ale co by nevyřešilo pár bonů pro pana policistu, i ten si přece přál televizi ze západu.

Krach Tuzexu

Po revoluci se veksláci v hierarchii vyšplhali až k milionům a někteří dokonce k miliardám. Zato Tuzex po revoluci neunesl tíhu nově narozené konkurence. Od roku 1957, kdy vznikl, totiž neexistoval jiný podnik, který by nabízel tak unikátní zboží.

Mnoho veksláků by i dnes rádo vrátilo čas, protože ne každému se povedlo adaptovat na novou dobu. Jak se žilo vekslákům a jaký byl jejich osud po sametové revoluci? To se dozvíte příští týden.