Josef byl unaven a na chvíli si lehl, neprobudil se dva týdny. Následky má do konce života

Když někdo z našich přátel či rodinných příslušníků vážně onemocní, často je to pro nás jistá zkouška. Přitom právě naše reakce na příchod, průběh či následky onemocnění může být naprosto klíčová jak v rámci samotné léčby, tak pro psychiku pacienta, která v úspěšnosti uzdravení či následné rekonvalescence hraje nemalou roli. Zároveň je ale dobré mít na paměti, že tento vliv působí oběma směry. Neboť nikdo další neprožívá naše onemocnění tak intenzivně jako naši blízcí. 

18.04.2019 - 14:30  
Lékaři se dlouho obávali nejhoršího
Zobrazit fotogalerii (3)

Toho je důkazem vyprávění paní Zuzany. Vše začalo před dvěma lety, kdy se její přítel, pan Josef (56 let), již několik týdnů necítil příliš dobře. Předpokládal, že se jedná o nachlazení či chřipku. Při svém uspěchaném životním stylu se rozhodl nemoc "přechodit". Když spolu pak pan Josef a paní Zuzana odjeli na chatu, udělalo se panu Josefovi na procházce natolik nevolno a slabo, že si po návratu do chaty šel lehnout.

Pak se téměř dva týdny již neprobudil: "Že je situace velmi vážná, jsem tušila, už když jsem volala záchranku. Když ho odváželi, byl v bezvědomí a nikdo mi nedokázal říct, jaká bude prognóza. Druhý den jsem za ním jela do nemocnice a lékaři mi říkali, že situace je vážná, že je to nejspíš zánět mozkových blan, ale ještě se nevědělo od čeho. Myslím, že teprve až třetí den, když byly hotové laboratorní testy, jsem se dozvěděla, že je to pneumokoková meningitida."

Ve hře byly nejhorší varianty

Nebezpečná infekce způsobená baktérií Streptococcus pneumoniae, která byla příčinou onemocnění pana Josefa, byla pro paní Zuzanu novinkou: "Před onemocněním nás ani jednoho nenapadlo, že by tohle mohlo potkat zrovna nás. Tedy neřešili jsme nic, ani jsme neměli relevantní informace o tom, co pneumokok může způsobit."

Přitom průběh nemoci i její následky mohou být skutečně velmi vážné, bez včasného nasazení léčby antibiotiky u těžších případů forem dokonce i smrtelné. "Lékaři mě připravovali na nejhorší varianty, které mohou nastat. Za klíčové považovali, aby se přítel probral do deseti dnů. Ale i kdyby se probral, nikdo nedokázal říct, jaké budou následky. Mohl by být slepý, hluchlý, mohly se objevit psychické potíže nebo skončit jako doživotní ležák."

Bylo těžké si vše srovnat

Protože o nemoci měla jen matné povědomí, chtěla se paní Zuzana dozvědět co nejvíce: "Z praxe vím, že hledat na internetu může být velmi užitečné, ale zároveň zavádějící. Je tam mnoho informací, ale některé, například od depresivních pacientů, můžou člověka vyvést z míry více, než je třeba. Nechala jsem vše tedy na lékařích. Ti mi podávali informace, jak jen mohli," vzpomíná.

První noc Zuzana nespala vůbec, druhé dvě noci asi po hodině. "Do všeho jsem každý den chodila do nemocnice. Byla jsem úplně vyřízená. Postupně jsem si uvědomila, že tohle nic neřeší – takhle nepomůžu ani sobě, ani příteli – bude to právě naopak. Vzhledem ke své profesi, kdy jsem se zhruba čtyři roky pohybovala po hospicích a viděla hodně lidí na konci života, jsem věděla, že o budoucnosti nerozhodnu já, ale nějaká vyšší moc, a že co se má stát, to se stane, a mohu vše ovlivnit jen pozitivním přístupem."

Snažila se uklidnit pomocí různých relaxací, což se jí docela podařilo. "Pamatuju se na osmý den večer, kdy jsem si vše srovnala v hlavě, přestala jsem se stresovat a nechala všemu volný průběh." Devátý den se pan Josef probral. Zatím sice ne k plnému vědomí, nepamatoval si například své jméno, nevěděl, kde je a jaký je den, nicméně to, že přišel k vědomí dříve než za oněch deset dní, bylo dobré znamení. Další prognóza byla ale stále velmi nejistá.

Učil se všechno od začátku

Po odeznění kritické fáze onemocnění začal pan Josef pravidelně docházet na fyzioterapii a ergoterapii s cílem zmírnit následky onemocnění. Po probuzení se totiž téměř nedokázal pohnout, měl potíže s některými druhy zvuků a světla, přišel o velké množství vzpomínek a kvůli velmi rychle nastupující únavě měl i potíže se čtením a pozorností. “Ze začátku šla rehabilitace poměrně rychle, ale pak už to šlo jen po malých krůčcích. Vzhledem k věku asi nějaké následky už zůstanou,” říká paní Zuzana.

Příchod nemoci život společné soužití partnerů maximálně ovlivnil: "Život se úplně otočil. Jeden den normálně pracujete, jdete se pobavit, jdete na procházku. Najednou je všechno naprosto jinak. Řešíte otázku, zda partner vůbec přežije, ostatní věci jdou stranou. Nemáte čas ani náladu na cokoli jiného. Nevíte, co bude. A nejhorší je ta nejistota. A já jsem nevěděla dlouho."

Prakticky více než rok se věnovala jenom příteli a řešila jen věci, které byly akutní. "V první řadě bylo nutné naučit se manipulaci s přítelem. Z počátku byl na vozíku a bylo nutné zvládnout zajištění každodenní potřeb. Naštěstí se už skoro dvacet let pohybuji mezi zdravotně postiženými, tak jsem o těchto záležitostech něco věděla, ale i přesto to bylo hodně náročné. V podstatě jsem byla k dispozici 24 hodin denně."

Zůstali zcela bez příjmů

Život má však i praktickou stránku a tu není radno opomíjet. "Před koncem března mi zavolala účetní ohledně daňového přiznání – kdyby nezavolala, tak bych asi v tu chvíli nic neřešila. Paní účetní jsem řekla, co se nám stalo, a ona mi okamžitě doporučila pozastavit příteli živnostenský list a dále řešit zdravotní a sociální pojištění – kdybychom ho museli následně platit, tak nevím, jak bychom to zvládli."

Její přítel byl následujícího půl roku, než dostal invalidní důchod, naprosto bez příjmů a paní Zuzana v podstatě skoro celý rok také. "Dopoledne, ve "volném čase" jsem tedy chodila po úřadech. Všude musíte vysvětlit situaci, a i když se většina lidí snaží vyjít vstříc, je to opět o čase, který trávíte vyřizováním. I když jsem pečovala o přítele, nadále jsem musela platit zdravotní a sociální pojištění v předepsané výši. Takže stále platíte a příjem žádný – na práci prostě není čas. Ale jde o to alespoň platby snížit na minimum. Kdybych neměla ušetřené peníze, tak nevím, jak bychom přežili."

Do práce už jít nemůže

Od počátku onemocnění uběhly tři roky. Přes veškeré snahy lékařů i všech okolo si onemocnění vybírá svou daň doposud a s vysokou pravděpodobností bude vybírat doživotně. Stav partnera se sice stabilizoval, ale dobrý není. Má problémy s orientací, pohybové problémy, problémy s pamětí atd. Je v invalidním důchodu a to, že by se vrátil do práce, nepřipadá v úvahu.

"Škoda, že jsme nevěděli o očkování, které pomáhá snížit riziko onemocnění pnemokokovými infekcemi. Dnes jsme nejen my, ale celé naše okolí proti pneumokokovi očkovaní. V porovnání s potížemi, které jsme kvůli této nemoci museli překonat, je částka 1 600 korun za vakcínu naprosto směšná," uzavírá vyprávění paní Zuzana.

Klíčová slova: