Dana vypráví: Manžel byl posedlý změnami, běžný život neunesl

V době zamilovanosti často nevidíme negativa našeho vyvoleného. Stejně tak paní Dana nevnímala některé vlastnosti budoucího partnera, které se naplno projevily až po svatbě. Dnes už ví, že to byla chyba...

14.01.2020 - 16:00  
Pro někoho může být manželství příliš svazující
Zobrazit fotogalerii (3)

„Svého manžela jsem si vzala proti vůli mých rodičů a upřímně řečeno ani ti jeho nebyli ze mě nadšeni. On se mým rodičům nelíbil, protože měl jen maturitu, a já jsem vystudovala vysokou školu. Říkali, že to nebude klapat.

Já jsem pro jeho otce byla moc pasivní a pohodlná, pro matku jsem zase nebyla dobrá hospodyně, protože jsem neuměla vařit a upřímně řečeno ani domácnost jsem nedokázala vést tak dokonale jako ona.

Měli pravdu, ale jejich synovi to nevadilo a to bylo nejdůležitější. Ostatně já jsem se snažila všechno se naučit,“ popisuje paní Dana začátky manželství, které se zpočátku zdálo dokonalé. Jak se ale později ukázalo, nemělo to trvat navěky…

Krásné začátky

„Měli jsme se neskutečně rádi, chodili jsme všude spolu a když jsme byli chvíli bez sebe, oběma se nám stýskalo. Manžel mi nosil každý týden květiny, já jsem se snažila naučit se vařit jídla, která on miloval.

On zase stále vymýšlel další a další aktivity. A brzy jsem také přišla do jiného stavu. Neznám ve svém okolí jiného muže, který by se tak těšil na dítě. Kamil, tak se můj muž jmenoval, se miminka nemohl dočkat od prvního okamžiku, kdy jsem mu tu novinku sdělila,” vzpomíná Dana na ty šťastnější měsíce manželství. 

Manžel dělal, co mohl

„Jakmile se manžel z té novinky vzpamatoval, začal dělat velké změny. Rozhodl se, že v současné práci nemá dost velkou výplatu, a já jsem se až divila, jak rychle se mu podařilo sehnat jiné zaměstnání - dokonce povýšil z pozice běžného úředníka mezi manažery poměrně úspěšného podniku.

Musel si proto nakoupit nové oblečení, protože musel firmu reprezentovat. Vždy jsme šli nakupovat spolu a on nechtěl odejít z obchodu dřív, než si vyberu také něco pro sebe. Musím přiznat, že mi jeho zájem dělal radost,” ohlíží se do minulosti Dana, která už dnes ví, že to všechno byl jen začátek událostí, na které by dnes ráda zapomněla. 

Brzy přišla změna

„Když jsem byla tak ve čtvrtém nebo pátém měsíci, manžel se začal měnit. Najednou mu začalo připadat, že máme malý a tmavý byt, ale přitom jsme žili ve 2+1 v hezké bytovce a měli jsme dokonce i balkón.

Přestal se mu líbit nábytek, a tak prostě jednoho dne objednal nový. Nejdříve se se mnou o tom chtěl poradit, ale když narazil na moji námitku, že na to nemáme peníze, zmlkl, ale svého rozhodnutí se nevzdal. Jednoho dne nám tedy přivezli nový nábytek téměř do celého bytu.

Ptala jsem se, kde na to vzal, a on mi odpověděl, že využil peníze, které mu dali rodiče ještě před svatbou. Vlastně jsem byla ráda, že se tak stará. Všechny změny zdůvodňoval starostí o miminko, aby se narodilo do hezkého prostředí a mělo všechno, co potřebuje.“

Stěhování

„Z nového nábytku měl chvíli radost a já vlastně také. Pár dní trvalo, než jsme všechno sestavili a několik týdnů jsem pomalu, už s rostoucím bříškem, přebírala staré skříně a vše ukládala do nových. Bylo vidět, že je spokojený a těší se, až bude hotovo. Se vším mi pomáhal a já jsem si říkala, že jsem si lepšího muže nemohla vybrat. Jenže pak bylo jednoho dne všechno hotovo a on místo toho, aby si spokojeně sedl do křesla, začal chodit po bytě a přeměřovat všechny kouty. Pak mi sdělil, že je to malé, že neprojedeme s kočárkem z chodby do kuchyně a na balkon, abych tam mohla dítě dávat spát.

Večer mi řekl, že najde větší byt a budeme se stěhovat. To už mi opravdu přišlo moc a začala jsem mu oponovat. Dokonce mi přišlo všeho líto - dělala jsem, co jsem mohla, ale nic to nebylo platné. Kamil se rozhodl. Hned druhý den začal opravdu hledat byt, a protože byl tak podnikavý nebo měl takové štěstí, poměrně brzy objevil byt, který se mu líbil. Velký se spoustou oken, jenže hodně nad naše finanční možnosti. 

Pro Kamila to ale žádný problém nebyl. Ten byt chtěl, příjem měl dobrý, tak zařídil hypotéku. Až později jsem zjistila, kolik peněz si ještě půjčil od kolegy a šéfa v práci… Jenže to mi neřekl, pořád mluvil jen o penězích od rodičů a já jsem mu věřila, protože jsem věděla, že oni rozhodně nouzi nemají. A tak jsme se ještě před porodem stěhovali." 

Sama do porodnice

S velkými obtížemi jsem všechno uklidila a s posledními přebranými krabicemi přišly i první porodní bolesti. Jenže Kamil nebyl doma, byl u rodičů na stavbě a já jsem se mu nemohla dovolat. A tak jsem si zavolala sanitku, napsala vzkaz a odjela do porodnice.

Přišel za mnou až za dva dny - s omluvou, že musel ještě spoustu věcí zařídit a neměl čas. Syn už byl v té době na světě a manžel se na něj zeptal jen krátce. Podíval se do postýlky, řekl, že je hezký, ale on už musí jít, aby všechno stihl.

Ptala jsem se, co je tak důležité, ale on jen odsekl, že všechno. Proplakala jsem zbytek pobytu v porodnici, ani se mi nechtělo domů. I tam nás s malým ostatně musela odvézt sanitka, protože manžel musel zůstat déle v práci.  

Sama se synem

I když jsme bydleli se stejném bytě, od prvního dne, kdy jsem přivezla syna domů, jsme s manželem vlastně žili každý sám. On se potřeboval vyspat do práce, tak jsem vzala postýlku s malým a vlastně jsem se přestěhovala do obýváku.

Potom začal chodit do posilovny a na tréninky hokeje, dokonce i na šipky… Zkrátka dělal snad všechno, co bylo v dosahu. Po pár měsících, když jsem už nebyla schopná normálně přemýšlet, jsem vybuchla a chtěla vědět, co se děje. Dozvěděla jsem se, že manželství s dítětem je nuda, žádná změna a samý stereotyp. To on prý nesnese. Ještě ten samý týden se odstěhoval do pronájmu. Vůbec jsem nevěděla, co se děje a jak to řešit. 

Rodiče přišli na pomoc

Nad Danou se naštěstí slitovali její rodiče, kteří s ní od svatby příliš často v kontaktu nebyli. Dceřiny problémy ale zakopaly válečnou sekeru a otec se postaral o prodej zbytečně velkého bytu, podařilo se vrátit půjčené peníze a dokonce i původní byt byl stále volný. Majitel domu počítal, že jej bude rekonstruovat, než se nastěhují další nájemníci. Danu i se synem ale vzal zpátky rád. 

Nový život

„Po nastěhování jsem šla panu domácímu poděkovat. Sice litoval našeho manželství, ale byl rád, že jsem se vrátila. Za několik týdnů se v domě začal tu a tam objevovat jeho syn s vnučkou, aby dědovi pomohli s úklidem.

Brzy jsme se dali do řeči a malá Janička mi prozradila, že jsou s tatínkem sami a tatínek se dědečka vždycky ptá, jak se s malým máme. Jak se dá tušit, netrvalo to ani rok, kdy nám pan domovník, dnes můj tchán, přenechal svůj větší byt a sám si vzal ten můj. Tehdy jsem se znovu stěhovala a slíbila jsem si, že je to opravdu naposledy. S mým současným manželem žijeme spokojeně a v klidu, bez velkých a neustálých změn. Jsme spokojeni s tím, co máme, a je nám s oběma dětmi dobře,“ vypráví již s úsměvem paní Dana, jejíž syn už chodí do školy a starší Janička dokonce na střední.

„Nevěřila bych, jak moc se může člověk změnit, a dodnes nevím, jak se to stalo. Možná pocitem odpovědnosti, snad obavou ze stereotypu. Určitě ale takové vlastnosti měl v sobě, jen je před svatbou tak nedával najevo. Každopádně i přes všechny problémy, které jsou už za mnou, jsem vlastně ráda, že to tak dopadlo.”