Afriku si zamilovala kvůli naprosté odlišnosti

Rozhovor s Barborou Walterovou Benešovou, spisovatelkou a novinářkou, která v rámci Týdne knihoven předčítala svůj příběh o dívce z Afriky.

14.10.2015 - 19:50   |  
Spisovatelka si oblíbila africkou kulturu
Portrét spisovatelky
Barbora Walterová Benešová žije na Mělnicku. V letošním roce měla své první autorské čtení v mělnické a kralupské knihovně v rámci Týdnu knihoven. Napsala knihu Dívka, která nesměla mít sny. Knížka vyšla v únoru 2015 a vypráví příběh africké dívky, která šla hledat štěstí do cizí země.

 

Jak se vám líbilo v kralupské a mělnické knihovně?
První čtení bylo v Kralupech, tam byla atmosféra komornější, ale přesto musím říct, že jsem si to neskutečně užila. Bylo to vlastně moje první autorské čtení a já byla docela nervozní, ale když jsem začala mluvit, najednou to šlo všechno samo. Druhý den v Mělníku už bylo lidí daleko víc, padalo spousta dotazů a zájmů z řad čtenářek. Z plánované hodiny jsme tam byli hodinu a půl. Kdyby nevyrušila moje pětiletá dcera, že má hlad, asi bychom tam seděli do noci.


Kolik se na Vaše autorské čtení přišlo podívat lidí? Kde jich bylo víc?
Větší účast byla určitě v Mělníku, kde bylo asi 12 dospělých žen a hrstka dětí, z toho některé mé vlastní.


Jaké byly ohlasy?
Ohlasy od běžných lidí nemám, ale ředitelka kralupské knihovny paní Pánková mi psala, že si to moc užila a že se dozvěděla spoustu užitečných věcí.

 

Dívka, která nesměla mít sny
Příběh dívky, která se narodila v zemi, kde žena nemá mít vlastní sny a nemá příliš možností. V zemi, jejíž zvyky jsou nám, Evropanům, úplně cizí. Dívky, která se rozhodla žít jinak a v jiném světě, než jí bylo původně předurčeno. Dívky, která je za tuto změnu osudu vděčná. Román plný bolesti, utrpení, ale i lásky a naděje.
 

Poslední kniha vypráví příběh o africké dívce, která se vydala do světa. Čím je pro vás africká kultura fascinující?
Afrika mě fascinuje už spoustu let, doslova jsem se do ní zamilovala. Pro mě je to naprosto odlišný svět. Na jednu stranu bych ráda nějakým způsobem chtěla zničit jejich nesmyslné sebedestruktivní rituály, ale na druhou stranu chápu, že jsou zakořeněné tak hluboko v jejich myslích a celé historii, že je to téměř nemožné. I když vím, že je to špatně, pořád mě na tom něco přitahuje. Je to pro mě až příliš reálné a skličující. Mám pocit, že ženy ve vesnicích, jako moje hlavní hrdinka Kehko, musí být neskutečně silné. To je to, co jim já závidím. Ale naučil je tomu život. 


Píšete aktuálně nějakou knihu?
Ano, samozřejmě. Já vlastně píšu pořád. V únoru vyjde kniha Život má všechny žánry v nakladatelství Motto, která je jakýmsi autobiografickým počinem.


A o čem kniha bude?
Bude zařazena do edice skutečných příběhů. Píši o své rodině a svém příběhu. Jsem matkou čtyř dětí. Každé z nich má naprosto jinou genetickou výbavu a není jednoduché skloubit jejich výchovu a vůbec chod celé rodiny.

 

Jak jsou vaše děti staré?

Mám dvě holčičky a dva chlapečky od pěti let do sedmnácti, což je velký věkový rozptyl.


Co zásadního se stalo, že byla nová kniha zařazena do edice skutečných příběhů? Ty většinou zobrazují neobvyklý obrat v životě.
Dvě z mých čtyř dětí jsem adoptovala. Jsou to děti mého manžela z předchozího manželství. Biologickou matku už víc, jak deset let neviděly a ona o to ani nestojí. Týrala je a tehdy musela zasáhnout sociální péče a děti jí odebrat.


Žijete a dokonce jste vyrůstala na Mělnicku. Jaký máte vztah k tomuto regionu?
Jsem tu prostě doma, co víc k tomu říct? Všechno tu mám ráda a za nic na světě bych to nevyměnila. Pracuju ráda s místními lidmi, proto jsem se dala na dráhu sportovního redaktora v Mělnickém deníku. Rozhodně bych nechtěla bydlet ve městě! Naše vesnička (Jeviněves pozn. red.) je malebná a je nádherné, že můžete přijet unavení z práce, projít se bosky po trávě, zalít květiny, pohladit psa, pomuchlovat morče a jít si rozumně pohovořit s králíky v králíkárně. (směje se)