Příběh Martiny: Psychický teror mě dovedl k sebepoškozování

Jste unavení? Co když trpíte chronickým únavovým syndromem?
 

Mámin přítel mi začal po psychické stránce dělat ze života peklo. Z jeho strany se člověk nikdy nedočkal milého slova, ale jen zákazů, obviňování a urážek, které mě dohnaly na pokraj zoufalství. Moje máma byla zaslepená a neviděla to, jak trpím. Ve svých třinácti letech jsem s pláčem seděla na zábradlí balkónu. Měla jsem přesně vypočítané, že když skočím, spadnu hlavou přímo na betonovou zeď a ukončím ten psychický teror.

V té době jsem začala trpět depresemi. Od sebevraždy mě odradila jedna jediná myšlenka, ale ne myšlenka na to, jak by se cítila rodina. Ale na to, že tohle přece nemohu udělat své kamarádce. V té době jí umírali přátelé i zvířata. A tak jsem se začala sebepoškozovat, protože fyzická bolest je mnohem snesitelnější než ta psychická.

Pokaždé, když mi mámin přítel mi nějakým způsobem psychicky ublížil, přidal se další šrám nejen na srdci, ale i na rukou. Pokaždé, když jsem kvůli němu plakala, moje máma se zmohla na jediné: “Nebreč, vždyť on má pravdu!” Až později po letech uznala, že se mě zastat měla.

 

Sebepoškozování bývá používáno jako způsob, jak mírnit negativní emoce, trestat se, uniknout z obtížné situace nebo vzbudit pozornost. Sklon k sebepoškozování lze považovat za rizikový faktor suicidálního jednání. (Karel Nešpor: Sociálná prevencia, 2012)

Rok a půl poté, co jsem chtěla spáchat sebevraždu, přišla další těžká životní zkouška. Stačil jeden nepozorný okamžik. Ten den jsem se pohádala s mámou. Ve vzteku jsem na ni zařvala ona osudová slova: “Na světě je tolik lidí, tak proč zrovna mně by se mělo něco stát?!”

Ještě ten den o několik hodin později se mi má slova vymstila. Seděla jsem na schodech v tramvaji, se zkrvavenou tváří a s nohou, kterou jsem necítila. Noha mě tak šíleně bolela, jako by z ní unikal život. Čekala jsem na sanitku.

 

Abych vysvětlila, co se stalo: Srazila mě tramvaj a rozdrtila mi většinu kostí od kotníku dolů. Prsty u té nohy byly vykloubené a vytrhnuté. V nemocnici jsem strávila necelé 3 měsíce, ale i ty se zdály nekonečné. Později jsem se dozvěděla, že moje noha byla zachráněna jen díky jedinému lékaři. Že jsem byla pokusný králík, protože neměli co ztratit. I když ta noha není jako dřív, i když mi chybí nějaký ten prst a mám po těle spoustu jizev, mohu chodit. Sice je každý krok bolestivý, jako bych chodila po střepech, ale za těch pár let si člověk tak nějak zvykne. Bolest se stane každodenní součástí.

 

Když jsem byla znásilněna, nikdo mi nevěřil 

Nejprve jsem si neuvědomovala, jak moc to zanechalo šrámy na mé duši, snažila jsem se žít. Jenže osud pro mne připravil další zkoušky. Když mi bylo patnáct, byla jsem znásilněna. Trvalo mi pár let, než jsem dokázala říct pravdu. Tenkrát mi to totiž nevěřila ani moje nejlepší kamarádka a měla mě za zrádkyni. Proč? Ten, který to udělal, byl bývalý kamarádčin přítel.


Dva měsíce nato mě ze školy odvážela záchranka, lékaři mi diagnostikovali předkolapsový stav. Musela jsem jít k psychologovi, ten mi bohužel můj stav jen zhoršil. Chtěl po mě, abych několikrát denně chodila přes koleje a vyrovnala se alespoň se strachem z tramvaje. A tak jsem přestala chodit. O rok později jsem se rozhodla, že psychologa přece jen potřebuji. Odstěhovala jsem se k babičce, protože jsem nemohla dál bydlet s mámou a oním přítelem.

V sedmnácti letech mi diagnostikovali hlubokou depresi a poslali mne na psychiatrii. Začala jsem brát antidepresiva a chodit na skupinové terapie. Dostala jsem se do kruhu špatných myšlenek, nechtěla jsem se jich zbavit, byly mou součástí. Život mě nebavil a myslela jsem jen na to, jak ho ukončit. Nemohla jsem spát, všechno mě sráželo, přes depresi a neustálé operace nohy jsem neměla sílu chodit do školy, kde se mě navíc snažili šikanovat. Byl to můj svět.

 

Myslela jsem jen na sebevraždu. Pak na mě zaútočil strýc

V té době jsem začala kouřit, byl to pro mě způsob, jak se uklidnit bez toho, abych si musela ublížit a způsobit si další jizvy na těle. Tehdy však pustili mého strýce na amnestii z vězení. Drogově závislý strýc a zároveň zloděj. Tím začal další nápor na psychiku – strýc napadl mého ex přítele, vyhrožoval mi. V pudu sebezáchovy jsem se odstěhovala za expřítelem a zůstala tam nějakou dobu. I přes to, jak zle se ke mně choval, jak mě ponižoval a urážel, jsem tam byla v bezpečí.

Pak jsem se ale vrátila zpátky, protože jsem psychicky nezvládala ten nápor, kdy mi na moje narozeniny řekl, že jsem děvka, jen protože jsem s ním nechtěla mít sex. Roznášel o mě, že jsem ho podváděla, a přitom to byl on, kdo podvedl a lhal po celý čas vztahu.

I přestože můj strýc neměl vědět, kde bydlíme, nějak to zjistil a objevil se znova. Vyhrožoval, že si počká, až někde budu sama, že chcípnu a další strašné věci, okrádal mě o osobní věci. Psychicky jsem se pomalu hroutila. Z bytu jsme se museli odstěhovat, ale zase si nás našel. Opět přišlo vyhrožování, urážky, nikdo se mě nezastal. Ani moje máma nebyla schopná zařídit, abych mohla bydlet u ní, přeci jen ten její přítel by byl menší zlo. Bohužel to došlo tak daleko, až mě strýc napadl, ani policie mi nepomohla. Nikdo mi nepomohl.

Pomohlo až to, že ho opět zavřeli za kdoví co. Tehdy jsem si mohla konečně oddechnout. Jenže z toho neustálého stresu jsem začala být nemocná od žaludku po angíny, které se vracely dvakrát měsíčně.

 

Doteď nikomu nevěřím, ale chci jít dál 

A teď? Po tom všem nejsem schopná plně důvěřovat rodině ani věřit lidem. Mezi lidmi se cítím nesvá a nesnáším, když je kolem mě moc lidí. Před půl rokem se u mne objevila středně těžká deprese, ale tentokrát jsem se rozhodla bojovat. Beru léky, každý týden docházím k psychologovi, který mi jen potvdil, že mám zvýšenou podezřívavost vůči lidem.

Když vám lidé okolo vás stále jen lžou, zrazují vás, nedokážete uvěřit, že je někdo jiný. I když si někteří lidé získají vaši důvěru, připadáte si na světě sami. A možná je to lepší, protože sám sebe člověk nikdy nezklame. Přes to všechno mám chuť žít a bojovat dál. Kvůli těm lidem, kteří si mou důvěru alespoň částečně získali. Kvůli nim stojí za to bojovat se svými myšlenkami.  

Pod sebepoškozováním si mnozí lidé představí sebevrahy. Avšak bylo vědecky prokázáno, že se lidé, kteří sebepoškozováním trpí, nechtějí úmyslně zabít. „Pouze“ si tím ulevují od svých problémů. Existuje mnoho způsobů sebepoškozování. Nejčastějším bývá řezání ostrými předměty, jako jsou nůžky a nože. Druhým typem je škrábání, dále pak kousání. Pravděpodobně nejbolestivější cestou, jak se zbavit zármutku, je pálení se. Když opustíme od vnějších pokusů o vlastní ublížení si, mezi další formy sebepoškozování patří také polykání enormního množství prášků jakéhokoliv druhu, to může být pro nemocného smrtelné. (vylecit.cz)