Má vás syndrom vyhoření ve svých spárech? Braňte se

Syndrom vyhoření se může objevit kdykoliv. Nejčastěji po delší době v jedné práci
07.02.2017 - 11:00   |  

Syndrom vyhoření může nastat takřka u kohokoliv bez ohledu na to, jakou práci vykonává a jak dlouho. Většinou se ale objevuje u lidí, kteří dělají jednu práci delší dobu. Pak ale nastane jakýsi zlom, po kterém už nikdy nebude jejich pracovní nasazení tak jako dřív. Práce je netěší, pochybují o ní, zanedbávají svoje denní povinnosti. Je syndrom vyhoření něco, co se dá vyléčit? Jaké to má řešení? 

Že si nejste jistí, zda se vás takzvaný syndrom vyhoření dotýká? Pro vyhoření je typické citové a mentální vyčerpání. Často jde o důsledek stresu, který dlouhodobě člověka provází. Typický je syndrom vyhoření u povolání, které vyžaduje práci s dalšími lidmi. Syndrom vyhoření není totéž co deprese. Vyhoření se vztahuje jen na jednu konkrétní oblast, součástí vyhoření jsou i pochybnosti o smyslu dané práce.

Burn out - jak syndrom vyhoření vůbec nastane? 
Vyhoření je stejně staré jako práce sama. Je vlastně letargií, zoufalstvím a bezmocností, která se pojí s konkrétní prací. Mezi další příznaky patří sklíčenost, nechuť, cynismus, zapomínání i nesoustředěnost.

Přepracovanost, nervy na pochodu, syndrom vyhoření. Všem těmto jevům chce Ministerstvo práce a sociálních věcí předcházet tím, že zaměstnavateli zakáže, aby měl vystresované zaměstnance.

Pak také snížená ochota pracovat s lidmi, stažení se a soukromé konflikty. Syndrom vyhoření se netýká jen mentálního zdraví, ale i fyzického. Časté jsou potíže se spánkem, člověk se velmi snadno unaví. Může mít také vysoký krevní tlak. 

Vyhoření v práci není nic netypického. Zažila to také šestatřicetiletá Lucie, která pracovala v oblasti marketingu. První dva roky to ještě šlo, pak ale přišel zlom. "Napřed jsem dělala hodně přesčasů, snažila se vyhovět zákazníkům a práce mě uspokojovala. Plíživě ale začaly problémy s vedením firmy. Ředitele postihly vážné zdravotní potíže, ale nechtěl se vzdát možnosti všechno po mně kontrolovat a všechno schvalovat," vypráví Lucie.

"O firmě ale v důsledku své nepřítomnosti věděl čím dál míň, zasekl se v posledním roce, kdy byl ještě v pořádku, a odmítl každý pokus o zavedení nějaké novinky z mé strany. Po třech takových letech jsem už byla schopná řešit jen opravdu nezbytné věci a i to jsem dělala na poslední chvíli. Jakákoli jiná aktivita byla nulová, což bylo dáno tím, že už za 2-3 hodiny v práci se mi chtělo hrozně spát. Strašně mi vadilo, kolik času strávím nad novinami, kávou, telefonáty se známými a hraním karet na počítači. Tak jsem si nainstalovala výukový program na angličtinu a trávila jsem čas učením. Z firmy jsem nakonec odešla, ale ještě teď mi jde mráz po zádech, když si vzpomenu na ty marné nápady a pokusy a na stovky zbytečných hodin. Problémy se spánkem a nadměrnou denní únavou mám dodnes," uzavírá Lucie.

Podobnou zkušenost má pětačtyřicetiletý lékař Petr. "Po 20 letech praxe se chovám úplně stejně než doktoři, jimž jsem se podobat nechtěl. Prvních pár let to šlo, ale dlouho jsem nedokázal vzdorovat systému, mnohdy protivným a nespolupracujícím pacientům, někdy děsně hloupým sestrám, mladým frajírkům a ignorantským starším doktorům. Abych se úplně nezbláznil, vytvořil jsem si obranu: Pacient je pro mě jenom chorobopis a jeho nemoc, nic jiného mě nezajímá. Nesměju se s nimi, neprožívám jejich problémy… Za dveřmi lékařského pokoje se odreaguju tak, že o nich nemilosrdně a někdy dost sprostě mluvím. Jsem naštvaný sám na sebe, že prožívám svou práci takhle, ale nevím vůbec, co s tím," běduje lékař.

Kdo je nejvíc ohrožen syndromem vyhoření?
Typicky jsou to lidi, kteří hodně pracují s lidmi, jako třeba lékaři a zdravotníci obecně, učitelé, právníci, policisté, telefonní operátoři, prodavači a podobně. U některých profesí je počáteční nadšení spíše nevýhodou, protože workoholismus se může po čase zvrtnout k nečinnosti. Člověk přestane mít schopnost zvládat další ukoly a ustrne na jednom bodě. Vykonává jen to nejnutnější a ztrácí schopnost věci organizovat.

Vyhoření může ale potkat i člověka, který dlouhodobě pečuje o nemocného a jinak nikam nemůže chodit. I tady nastává jakási letargie. Člověk může být při práci i osamělý a stejně mít pocity vyhoření, zejména jestli práce je pod jeho kvalifikací a on se v práci nudí.

Stejně tak je nebezpečný takzvaný "teror příležitostí", to je stav, kdy člověk nedokáže odmítat postupně se nabalující úkoly. Pak přestává být schopen závazkům dostát. Chyba je v neschopnosti úkoly odmítnout a ve špatném odhadu nároků jednotlivých úkolů. 

Jak se vyhoření zbavit?
Je dobré začít u sebe, takže podívat se s nadhledem na svoje přednosti a naopak rezervy. Pak plány, ambice, všechny dostupné možnosti. A pak si samozřejmě srovnat žebříček priorit - možná zjistíte, že pracujete příliš mnoho na úkor osobního života. Pokročilý syndrom vyhoření patří spíše do rukou psychologa, který pomůže a poradí, co a jak dál. 

Jelikož se k vyhoření může dost rychle přidat ještě deprese nebo sebevražedné myšlenky, na místě je uvažovat i o návštěvě psychiatra - to je vždy na zvážení člověkem. Je ale zbytečné trápit se o samotě, odborník ví přesně, co podniknout a jak pomoci. Pomoci může delší dovolená nebo změna zaměstnání. 


To nejzajímavější do Vašeho e-mailu

Přihlášení k odběru newsletteru