Poslední rozloučení s Janem Odermattem. Dokážeme i my nasadit život? Nevím...

V srdcích kolegů bude žít navždy
  |  

KOMENTÁŘ Za posledních několik měsíců jsem se setkal s mnoha statečnými muži. Policisty, lékaři, ale třeba i profesionálními řidiči, kteří prakticky denně přímo nebo nepřímo nasazují své životy. Většinou je spojuje láska k profesi i jakýsi zvláštní vnitřní pocit, že dělají správnou věc. Jedna skupina se však malinko vymyká - hasiči. 

Když jsem před pár dny psal o požáru lakovny ve Zvoli a zraněném hasiči, vůbec jsem si nepřipouštěl, že by mohlo jít o něco vážného. Zpráva jako už hodně podobných. Jenomže tohle bylo jiné. O pár hodin později jsme se dozvěděli, že stav Jana Odermatta je velmi vážný. Nakonec technik chemické služby, který zachraňoval životy třiadvacet let, zemřel. 

Pětačtyřicetiletý muž po sobě zanechal rodinu, proto jsem velmi rád, že právě na její podporu vznikla veřejná sbírka. Jan Odermatt se stal hrdinou, kterých zase až tolik nemáme. To ale možná kupodivu není až tak podstatné. Protože až jeho smrt pořádně poukázala na to, s čím se hasiči denně potýkají. Proto si myslím, že jsou právě oni skupinou, která se od všech ostatních lidí, kteří nad námi denně bdí, malinko liší.

Jan Odermatt nastoupil k pražskému sboru 13. 12. 1993 jako hasič. Celou dobu sloužil na hasičské stanici Radotín ve směně B. Po absolvování specializačních kurzů se stal technikem chemické služby. Byl zkušeným hasičem, pracoval samostatně, ale zároveň uměl podpořit týmovou práci celé jednotky.

Jde o život. No a co?
Nevím, jestli se nad smrtí člena radotínské stanice někdo zamýšlel. Samozřejmě kromě jeho blízkých, kamarádů a kolegů. I když jsem s mnoha hasiči vedl dlouhé rozhovory na nejrůznější témata, stále jsem a nejspíš navždy budu mít jen omezené znalosti a zůstanu laikem. To mi ovšem nijak nezabránilo v tom, abych se nad odchodem statečného člověka nepozastavil. 

Impulsem k tomu vlastně byla debata, kterou jsem jen pár hodin po smrti Jana Odermatta vedl s jedním z jeho kolegů. S mužem, který dělá prakticky totožnou práci, jen na opačném konci republiky. Psali jsme si na facebooku mimo jiné i o smrti a myšlenkách na ni. Ptal jsem se, jestli můj známý teď nemá přeci jen chuť dělat něco jiného. I on má rodinu, dvě krásné děti. Odpověď přišla poměrně prostá: "Ne, proč?" Prostě to tak má. 

K uctění památky pprap. Jana Odermatta, hasiče, který se dne 14. února smrtelně zranil při požáru ve Zvoli, se ve čtvrtek 23. února 2017 v 9 hodin a 55 minut rozezní sirény na území hlavního města Prahy a v celém Středočeském kraji.

Denně riskují 
Věděl, že už zítra může jít a zemřít. Dostane se k požáru nebo do situace, která nebude mít řešení. Ví to, a přesto půjde. Odvaha? Jistě. Pud sebezáchovy jinde, než mám já? Určitě. Poslání? Stoprocentně. Já za sebe musím říct, že absolutně netuším, co bych udělal, kdybych se dostal k hořícímu domu a věděl, že je tam člověk. Tím spíš člověk, kterého jsem v životě neviděl. Můžete mě mít za zbabělce, beru to. Ale vážně netuším. 

Jít každý den do práce a vědět, že se nemusím vrátit? Ne, děkuji. Jana Odermatta jsem neznal. Dovolte mi však, abych jeho rodině vyjádřil co nejupřímnější soustrast, ale i díky. On mě totiž poučil, donutil mě přemýšlet o věcech, na které jsem doteď myslet vůbec nechtěl. Bohužel za cenu, kterou by nikdo platit neměl. A ještě jednu věc bych chtěl říct. Díky hasičům, kteří za nás riskují životy. Díky vám všem a snad vám to jednou budeme moci nějak vrátit...