Nakonec všechno dobře dopadlo (tedy skoro)

 

„To snad ne!“, procedil Jirkal skrze zuby, když si doprohlédl plakát na vývěsní tabuli.

Stále ho nepřestaly dopalovat vzpomínky na „ztráty“, které jeho dorosteneckému mužstvu způsobilo loňské vystoupení oblíbené kapely.

„Kluci, doufám, že se k nedělnímu utkání postavíte nanejvýš zodpovědně. Hrajeme doma, tak žádnou ostudu“, rozloučil se nebývale se svěřenci, když vymezený čas pro tréninkovou dávku dospěl ke svému závěru. Sám však dobře věděl, že pronesené věty nebudou mít žádný účinek. Sáhl proto po silnější zbrani. „Petře“, zavolal si k sobě kapitána a vzal ho stranou od ostatních. „Petře, něco bych od tebe potřeboval“. „Co to má být?“, opáčil mu dorostenec. „Slib mi, že dohlédneš na to, aby se v sobotu večer nikdo příliš nevožral!“, pokračoval Jirkal. „A...a proč by jako měli? Já je přece...“, nestačil ani kapitán dopovědět. „Nedělej ze mě vola! Dobře vím, že v sobotu večer hraje ta sebranka. Pamatuješ si, jak tomu bylo loni?“, odpověděl jedovatě trenér, kterého vzpomínka opět doháněla k zuřivosti. „A...a...ano, slibuju“, dodal hráč po chvíli. Snad jen proto, aby uklidnil nakvašeného Jirkala.

 

V sobotu večer zmítal Jirkalem neklid. „Udělal jsem dost?“, ptal se sám sebe. „Stačí na to Petr sám?“, vloudilo se mu ještě do myšlenek. Další přemítání už nevydržel. Sedl do auta a vydal se svůj manšaft zkontrolovat. Auto zaparkoval daleko od kulturního domu. Nechtěl, aby věděli, že tam byl. Mysleli by si, že to s tím hlídáním přehání. Zahalen do kabátu prošel okolo venku stojících lidí a potichu se přikradl ke stěně. Pohledem přes okno do sálu se spokojil. „Je jich tu dost, holomků“, postěžoval si, když rozeznal jejich obličeje. Mezi těmi několika „společensky unavenými“, kterými se už pomalu plnil parket, ale nebyl žádný z jeho kluků. „Snad jsem jim křivdil, nejsou tak špatní. Petr je dobrej.“, pomyslel si Jirkal, když nasedal do auta a chystal se k domovu.

 

Na hodinu „H“, v devět ráno, se jako první dostavila skupinka tří hráčů. Jenom o malou chvíli později se přišoural brankář. „Ahoj, promiň mi to zpoždění, já jsem dneska...“ „Ahoj, nech to plavat“, přerušil Jirkal mnohokrát omílanou omluvenku chronického nedochvilce. V 9:15 se do duše trenéra začala pomalu vkrádat nejistota. „Jen vyspávají, klid. Určitě dorazí.“, uklidňoval se. 9:25. „Ahoj, já se omlouvám za pozdní příchod. Mně se...“ Teď už to trenér nevydržel.  „Ty nevíš, kdy byl sraz? Nebo tě doma nenaučili hodiny?“ Pátý příchozí to právě schytával za ostatní. Jirkal už nic neskrýval. Pětici přítomných rychle rozeslal pro své spoluhráče. Sám se zavřel do auta a vydal se shánět zbytky vlastního týmu.

 

„Ahoj, máš doma mladýho?“, zavolal na mámu svého levého obránce, když dorazil na první adresu. „Jo, je doma. Na fotbal asi nepůjde, není mu dobře.“, dostala se mu odpověď. Jirkal se odmítal vzdát. „Ať je za deset minut u vrat. Já se vrátím!“ Po dalším z polínek pod kotel se před ostatními domy už neděly žádné „zdvořilostní scény“. Zlověstné „kde je?“ stačilo, aby kluci sami naskákali do auta.

 

Konečně měl celou jedenáctku pohromadě. Přesto, ani vědomí, že tentokrát má tým kompletní neutišilo jeho zlost. Ba naopak. Pohled na růžová bělma jeho svěřenců a všudypřítomná směsice pachu z alkoholu a cigaret cupovaly Jirkalovu nervovou soustavu na kusy. Když pohlédl na Petra, kluka teď stejně bílého jako stěna o kterou si opíral hlavu, emočně explodoval. Nenásledoval však děsivý řev, na který všichni čekali. Byl to rezignovaný odchod zlomeného muže, který nad vším lámal hůl. Vnitřně se už stačil připravit na ostudu a útoky rejpalů za to, v jaké „formě“ kluci dneska nastoupí. Zklamání se v těch nejvěrnějších bylo už i na Jirkala příliš. „Nikam nechoď. Pojď mi sem nejprve něco podepsat a pak můžeš kluky rozpustit“, zastavil otupělého kouče rozhodčí, který mezitím přijel a "ubytoval" se v kabinách. „Teď mi volali, že soupeř nepřijede. Kluci se prý někde strašlivě vožrali a nedali tým dohromady“, vnášel úlevu do Jirkalovi duše arbitr. „To je co? To my jsme se třeba nalili, ale na zápas jsme vždycky dorazili", lamentoval dál sudí. „To je!“, přitakal naoko Jirkal, který se za ten den snad poprvé pousmál.  


Hobby