„Přijďte ve středu, v půl deváté, na parkoviště pod zámkem,“ zněl pokyn Miroslava Jankovského, ředitele lesního závodu Konopiště, s kterým jsem svoji účast na akci dohadoval. Na dojednaném místě a ve smluvený čas se opatrně vydávám k už vytvořenému hloučku lidí.
Že nezapadám do kolektivu je patrné už na první pohled. Na rozdíl od mužů v zelených oděvech před nimi stojím celý v černém a namísto pušky v koženém futrále svírám v rukách pouzdro s fotoaparátem. Lišíme se dokonce i věkem. Zatímco já jsem před nedávnem oslavil čtvrtstoletí své existence, dnes budu celé dopoledne trávit povětšinou ve společnosti zasloužilých otců od rodin. Poté, co se na místo sjede i několik aut s rakouskými poznávacími značkami zjišťuji, že mě od některých členů lovecké výpravy dělí i jiná národnost.
Společným znakem zůstává zájem, jak celý hon dopadne. Každému také mráz barví tváře, špičky nosů a uší do ruda. „Na hon jsou ideální podmínky,“ poznamenává však Miroslav Jankovský. Přitom nízké venkovní teploty nezmírní ani sluneční svit, který k nám proniká jen přes těžký příkrov mraků. „V takovém počasí bažanti vzlétnou. Kdyby bylo teplé a jasné počasí, bylo by tomu jinak. Navíc, sluneční paprsky neoslní střelce při míření,“ vysvětluje mi ředitel.
Hon začíná...
Je krátce po deváté hodině. Zahajovací ceremoniál před chvílí skončil a střelci, jejich doprovod a nabíječi, se už rozcházejí na palebná stanoviště. Před námi vybíhá do kopce kukuřicí pokryté pole, na jehož okrajích už čekají honci na smluvený signál. Když trubač konečně zaduje do borlice, opadá i moje napětí. Nejzajímavější část dne je tady!
Honci zatím mizí do vzrostlé obiloviny. Už za krátkou chvíli jejich hluk zvedá k nebi, zprvu jednotlivě, poté v celých houfech, orebice s kohouty i slepicemi bažanta obecného. Začínají třaskat první výstřely. Po střelcově dvojnásobném stisknutí spouště přichází na řadu práce nabíječe. Okamžitě po nabití klade střelec pušková mířidla do jedné roviny s dalším letícím ptákem. Nebe se plní bažanty, peřím, vystřelenými broky i kouřem z brokovnic.
„Na to si dejte pozor, kohout může vážit i dvě kila,“ upozorňuje mě Miroslav Jankovský poté, co vedle nás dopadl zastřelený bažant. Toho si už za malou chvíli odnáší v tlamě jeden ze psů, který „vyhaslé“ či postřelené opeřence předává poslušně myslivcovi. Ten umírající kusy okamžitě usmrtí. Přestože se dnes na honu sešla skupina zkušených střelců (téměř co výstřel, to úspěšná rána) tupých úderů, které vyvolává dopadnutí zasažené zvěře, pomalu ubývá. Honci se pomalu blíží ke konci kukuřičného pole. Zvuk borlice končí první leč.
Ke třetí, čtvrté a páté ze šesti ohlašovaných lečí přejíždíme z pole do lesů bažantnice, která se rozkládá na ploše 1500 hektarů. Průběh honu se nemění. Jen střílení pod prudkými zalesněnými kopci je teď pro střelce daleko složitější. Zkušení lovci si i ve ztíženém terénu dokáží poradit. Po ohlášeném konci poslední z lečí se ve výřadu vedle sebe těsná bezmála 900 zastřelených zvířat. „Na šest střelců je to velmi povedený výsledek,“ říká uznale honec Jaroslav Pangrác.
Středeční hon končí. Zvířata si rozeberou honci, obchody a restaurace. Střelci, honci (a novinář) se rozjedou domů. Na dnešní lov se už zítra zapomene. Jen tradice honů v konopišťské bažantnici přetrvá.
