Proč pálíme čarodějnice před časem lásky?

Tuhle nemáme srdce upálit
Zobrazit fotogalerii (3)
28.04.2016 - 17:00  

Pokud se chystáte pálit čarodějnice, možná vás bude zajímat, že navazujete na obyčeje započaté již starými Kelty. Jako v případě mnoha jiných tradic se dostáváme do prastarého světa, v němž si člověk chtěl magickými prostředky zajistit bezpečí a dobrou úrodu.     

Noc z 30. dubna na 1. května je podle starodávných představ zvláštní, podléhá mnohým tradicím, jelikož jí byl přisuzován a má v sobě velký magický náboj. Stejně jako na podzim o Dušičkách se podle představ našich předků vraceli na zem nebožtíci, na konci dubna se měly probouzet kouzelné síly. Některé byly pozitivní, jak o tom svědčí následující „lásky čas“, jiné mohly škodit. V různých zemích se v tento den, respektive noc, pěstují rozličné zvyky. Je tomu tak i u nás a tyto obyčeje „přežily“ dokonce komunismus, což svědčí o hloubce tradice.

 

Popel prospívá úrodě

 

Již od pověstných „dávných časů“ se v mnohých evropských zemích konala opatření proti působení zlých duchů a démonů. Pro tyto akce, jež iniciovala magie, se našim předkům zalíbilo datum 30. dubna. V noci na 1. května se na návrších a kopcích kolem lidských sídel zapalovaly ohně a vatry. Účastníci obřadu dokonce ke zvýšení světelných efektů používali zapálená smolná košťata, která vyhazovali do výšky… Věda má ohledně účelu těchto obyčejů jednoznačnou odpověď. Popelu, vzniklému z pálení, se údajně přisuzoval neobyčejně dobrý vliv na úrodnost půdy a lidé jím prováděli dobytek, aby byl plodnější. Přeskakování ohňů pak mělo zajistit tehdejší mládeži totéž co hospodářským zvířatům brouzdání popelem, a navíc se jim mělo dostat „dlouhého mládí“.

To byly počátky důvodu pálení ohňů, nicméně inkviziční procesy dodaly tomuto zvyku jiný rozměr. Ideologicky se do obyčeje vložil prvek odporu vůči čarodějnicím, které končily po zásahu zmíněné instituce v ohni. Vatry tedy měly symbolizovat hranice, na nichž se pálí nečistá osoba. Nenáviděné provozovatelky kouzel nahradily dřívější vágní „zlé duchy“, před nimiž se bylo třeba chránit. Hořící smolná košťata dostala svůj smysl. Nad shromážděním nyní létala v jejich podobě smečka „čarodějných bab“, kterých se přece každý musí bát a je třeba je vydat ohni.

 

Za štěstím přes oheň

 

Výše uvedené obyčeje mají nejspíš původ v keltském Beltinu, svátku, jehož kořeny lze vystopovat do dávných počátků civilizace Evropy. Podivuhodní Keltové 30. duben zasvětili oslavě života a lásky, což spolu úzce souvisí. Součástí všech zvyků kolem Beltinu byl nezbytný polibek pod rozkvetlým stromem, jehož tradice dosud nezanikla. Nicméně zde vidíme i významné základy tradic spojených s ohněm. Především 30. dubna navečer byl zažehnut nový oheň. Vykládáme si tento zvyk tak, že lidé dříve udržovali oheň ve svých domácích ohništích nepřetržitě. Mělo to praktický význam. Jednak byl takto oheň vždy k dispozici a mohl se použít v domácnosti, jednak sloužil pro obranné účely v případě nepřátelského vpádu. Rovněž je nutné vědět, že v dávných časech byli lidé bez zápalek a zapalovačů odkázáni při rozdělávání nového ohně na poměrně složité procedury, které známe z popisů těchto technik u pravěkých společenství (tření kolíkem v dřevěném „lůžku“ zařízením podobným luku). I proto bylo lepší oheň udržovat, nicméně tehdejší magické myšlení asi naše předky varovalo před příliš dlouhou dobou, po níž by byl v jejich domácích ohništích „naživu“. Proto docházelo na Beltine k obnově ohně, výměně starého za nový. Domácí ohniště byla zapalována uhlíky z vatry určené pro celé společenství na oslavu svátku. Keltové kolem nového ohně tančili, čímž ho uctívali.    

Praktikovalo se i magické přeskakování vatry. Měl tak třikrát učinit ten, kdo se chystal v následujícím období na cesty či před ním stál závažný úkol. Mladé dívky pak měly popsaným sportovním výkonem získat dobrého manžela.

Již Keltové používali popel z beltinských ohňů k zlepšení úrodnosti polí, netušili přitom, že vlastně svou půdu zcela vědecky obohacují o minerály a uhlík z vyhořelého paliva.

 

Co nám z obyčejů zůstalo

 

Valpružinu či Filipojakubskou noc, jak se dříve tomuto svátku a souboru zvyků říkalo, „světí“ mnozí naši spoluobčané i v současnosti. Již jsem se zmínil, že tento obyčej nedokázali zničit ani „ze zásady“ materialističtí komunisté, kteří se bránili přijímat podobné „pověrčivé“ praktiky. U nás se chápe Filipojakubská noc, většinou nazývaná jako „Pálení čarodějnic“, coby oslava života a lásky, tedy obdobně jako u dávných Keltů. Průběh těchto akcí je méně formální než u předků. Obvykle se na návrší za městem či obcí postaví vatra, která se po setmění zapálí. Někdy jsou přítomni ti, co chtějí dodat slavnosti punc výjimečnosti a házejí  tzv. „fagule“, což bývají hadrové koule napuštěné naftou, před vyhozením do  výše pochopitelně zapálené. V současnosti někdo také použije k „obveselení“ pyrotechniku, ale je třeba poznamenat, že to by se Keltům určitě nelíbilo.

Další část Valpružiny noci se odehraje na druhý den, kdy prvního máje muž a žena nejdou povinně do politicky organizovaného průvodu, ale dobrovolně se políbí pod rozkvetlým stromem.

V souvislosti s pálením čarodějnic se v okolí Prahy uskuteční řada akcí. Podívejte se na jejich přehled! 

To nejzajímavější do Vašeho e-mailu

Přihlášení k odběru newsletteru