V roce 1973 v normalizačním Československu se tento čin zdál být jako zjevení z jiného světa. Olga Hepnarová s ukradeným nákladním automobilem vjíždí na tramvajovou zastávku v tehdejší ulici Obránců míru (dnešní ulice Milady Horákové), kde stojí hlouček lidí, aby se pomstila společnosti vraždou osmi nevinných. Co ji k tomu vedlo?
Psychické problémy od dětství
Olga Hepnarová se narodila do zajištěné rodiny bankéře a zubařky. Nic, co by se na povrchu zdálo být jako podhoubí problematických vztahů. Postupně se však u ní začaly projevovat psychické potíže. Měla totiž zásadní komplikace s kontaktem s okolním světem a v osmé třídě byla nucena přerušit studium a navštěvovala psychiatrii. Školu dokončila v dětském domově a následně v Praze vystudovala knihařství.
V průběhu času se kontakt s rodinou stal velmi sporadický a žila o samotě ve své chatě ve vsi Oleško, odkud dojížděla do zaměstnání, kde pracovala jako řidička. Samota jen rozvíjela její společenskou izolaci a kontakt s realitou byl čím dál tím víc vzdálený. Psychické potíže gradovaly i ve smyslu její nevyjasněné sexuální orientace. Sama sebe označuje za "sexuálního mrzáka". I přes velké asociální sklony byla sexuálně aktivní již od 17 let.
První náznak šílenství
Jedna z prvních vážných hrozeb, které naznačovaly, čeho je Olga Hepnarová schopna, se projevila pokusem o zapálení otcovy hospodářské usedlosti. Tento žhářský útok byl zároveň i pokusem o vraždu, protože v té chvíli v usedlosti spala její sestra a dva nájemníci, kteří nakonec stihli požár uhasit. Hepnarová nebyla nikdy z tohoto činu podezřelá, až do chvíle, kdy se sama přiznala během psychiatrického vyšetření. Jako hlavní motiv uvedla, že usedlost byla tématem častých sporů mezi rodiči o peníze.
Jiné plány na masové vraždy
Nenávist vůči společnosti a její neschopnost života mezi lidmi se vyhrotila tragickou masovou vraždou, která v tehdejším Československu ani v dnešní České republice nemá obdoby. Olga Hepnarová sama uvádí, že nechtěla, aby se stala jen anonymní sebevražedkyní. Chtěla způsobit takový čin, na který se nikdy nezapomene.
Dokonce se v jejích původních plánech objevovaly i jiné varianty, jak zaútočit na nenáviděnou společnost. Uvažovala o vykolejení rychlíku nebo odpálení výbušniny v místě s velkým počtem lidí. Na základě technické náročnosti obou plánu se rozhodla naplánovat útok automatickou zbraní. Chtěla se pustit do střelby lidí na Václavském náměstí, ale nepodařilo se jí sehnat zbraň a taky se bála, že ji někdo hned po zahájení střelby zneškodní, a tak zabije méně lidí, než měla v plánu. O serióznosti tohoto plánu hovoří i fakt, že se přihlásila do střeleckého kroužku.
Autem až na šibenici
Po všech plánech usoudila, že nejúčinnější bude vjet automobilem na ulici plnou lidí. Vypůjčila si nákladní auto Praga RN a zaslala dva dopisy do redakcí Svobodného slova a Mladého světa, kde popisuje svoje hlavní motivy. Na cestu si sbalila cigarety a oblečení, aby si je rovnou vzala do věznice, až ji zadrží. Jako místo činu si vytipovala tramvajovou zastávku na Strossmayerově náměstí. Napoprvé místo ještě minula, protože v té chvíli zrovna mnoho lidí nastoupilo do tramvaje a počet obětí by tím pádem nebyl tak vysoký.
Ve 13:30 se na druhý pokus do davu asi třiceti lidí rozhodla najet. Po zastavení vozidla se jí lidé paradoxně pokoušeli pomoci, protože se domnívali, že se nehoda stala kvůli technické závadě. Hepnarová se však již na místě k úmyslnému činu přiznala. Hrdost, s kterou teroristický čin vykonala, dokazovala i při soudním procesu. Jen s lítostí konstatovala, že nezabila více lidí včetně svých rodičů. U soudu byla obhajoba postavena na základě jejího špatného duševního zdraví. Hepnarová však odmítla spolupracovat a nesouhlasila, že by tak jednala kvůli psychickým problémům.
Dne 12. března 1975 v Pankrácké věznici byla po dvou letech procesu a věznění Olga Hepnarová popravena oběšením. Stala se tak poslední popravenou ženou na našem území. Bylo jí pouze 23 let.
