Můj srpen 1968: Zmatení ruští vojáci stříleli sami po sobě, tank přejel auta i s řidiči

Padesát let už uběhlo od chvíle, kdy Tom Rimpel zažíval hrůzu a strach. Přesto si i dnes vybavuje detaily, nezapomněl, nejde to. I když se na hranicích soustředily "přátelské" armády, nikdo moc nechtěl věřit tomu, že se může stát něco zlého. Lidé žili v euforii, nepřipouštěli si, že to může tak děsivě skončit. 

24.08.2018 - 10:00   |  
Samozřejmě to nebylo jen o Praze, vojska řádila například i v Liberci
Zobrazit fotogalerii (3)

Když se řekne 21. srpen, mnoha lidem se stále vybaví rok 1968. Tom Rimpel není výjimkou. Byl u toho, zažil vše na vlastní kůži. "V předvečer 21. srpna jsme si vyrazili s pár mladými kolegy řidiči z ministerstva financí do malostranských hospůdek, jak jsme to občas po práci dělávali. Celé se to nějak protáhlo, a já přišel domů do Podolí až po půlnoci," vzpomíná dnes na chvíle, kdy k invazi vojsk Varšavské smlouvy chybělo už jen několik málo hodin.

Ministr obrany Martin Dzúr byl prvním členem československé vlády, který se oficiálně od sovětských míst dozvěděl o začínající invazi a byl varován, aby československá armáda nekladla odpor. Sověti mu tvrdili, že invaze probíhá se souhlasem vedení KSČ, a Dzúr tak přislíbil, že okupaci nebude vojensky bráněno.

Po podařeném večeru ráno zaspal a bez snídaně se vydal na stanici autobusu. "Tam stála spousta lidí, daleko víc než obvykle, a všichni mlčeli, někteří měli u ucha tranzistoráky. Věděl jsem, že se něco stalo, ale nenašel jsem odvahu se někoho zeptat, co. Tušil jsem to." Slyšel podivný temný hukot. V pravidelných, asi minutových intervalech na obloze nalétávala těžká dopravní letadla na přistání v Ruzyni.

Rozhovor s okupanty nebyl možný

Konečně přijel autobus. "Přes to, že byl už téměř plný, tak jsme se tam všichni čekající ještě nějak namačkali. Cesta pokračovala podél Vltavy, až náhle u Národního divadla bus téměř nouzově zabrzdil, a vtom nám před čumákem zprava z Národní třídy přejel tank a hned za ním další a další. V tu chvíli se mi ujasnilo to, co jsem už tušil," vypráví pan Rimpel.

Začal se chvět po celém těle a zavalil ho studený pot. "Nějak jsem se dopotácel z Klárova, kde se už v parku ubytovala celá motostřelecká jednotka Rusů, do Letenské ul., do budovy ministerstva financí. Byla skoro prázdná, málokomu se podařilo dostat do práce, veřejná doprava kolabovala. Vrátil jsem se na Klárov, kam se mezitím dostavila spousta našich občanů, kteří se pokoušeli s okupanty o rozhovor. Marně."

Vojáci netušili, co se děje

Ještě jednou se pak dostal do přestřelky v Divadelní ulici, tentokrát ve služebním autě, když se vracel zřejmě pár minut po večerním zákazu vycházení na ministerstvo.

V očích mladých, vystrašených vojáků viděl, že sami tápou, že si asi kontrarevoluci představovali jinak. "Důstojníci na ně dohlíželi, aby se s nikým nepouštěli do hovorů. Občas se ozývala střelba z automatických zbraní, to vystrašení a nevyspalí ruští vojáci opětovali "útoky" neexistujících kontrarevolucionářů, většinou stříleli dezorientovaní sami po sobě."

Tak se stalo příštího dne cestou do práce, když už veřejná doprava zcela zkolabovala, že se dostal do přestřelky dvou ruských jednotek. "Jedna byla usazená v parku na Karlově náměstí, druhá někde na Smíchově, zřejmě po náhodném výstřelu v přesvědčení, že jsou napadeni kontrarevolucionáři, stříleli po sobě přes Vltavu snad ze všech rour, co tam měli k dispozici. Ležel jsem s asi desítkou jiných na chodníku, částečně chráněn betonovým zábradlím Palackého mostu, a čekal, až střelba utichne. Trvalo to snad 15 minut." 

Musel pryč, na hodně dlouho

Zažil toho během prvního týdne okupace moc. "Viděl jsem auta i s řidiči, po kterých přejel tank, na Malostranském náměstí jsem potkal průvod mladých lidí se zkrvavenou vlajkou, jdoucích zřejmě od Čsl. rozhlasu, viděl jsem postřelenou umírající mladou studentku na Klárově."

Aby vše vstřebal, na to neměl ve své mladě hlavě plné ideálů, které byly náhle pryč, prostor. "Musel jsem pryč, což jsem nikdy před tím neplánoval. 28. srpna 1968 jsem prvním vlakem, který od začátku okupace přejížděl hranice směrem na západ, opustil republiku. Netušil jsem, že na celých 21 let."

Můj srpen 1968: Tanky byly všude. Jeden ruský vojáček se zbláznil a postřílel několik lidí. Více čtěte zde.