Darina Ničová krmila lvy a žila s indiány. O život se však nikdy nebála

Není jako "normální" holky. Cestovatelka, herečka a spisovatelka Darina Ničová vyzařuje něco, co nejde úplně popsat. Povídáte si s ní, protože vás to zkrátka baví. Chcete znát historky z jejích cest doslova po celé planetě a vědět, jak to chodí v koutech světa, které zřejmě nikdy nenavštívíte. Nakonec si ale řeknete, proč bych se tam vlastně také nemohl vypravit?

14.08.2017 - 12:15   |  

Darino, jak se to stane, že si dívka sbalí baťůžek a vyrazí do neznáma? 
V mém případě to bylo docela jednoduché. I když, jak se to vezme. Jak už to tak bývá, za takovými rozhodnutími stojí vztah. Chodila jsem s partnerem, který byl hodně dominantní. Věděla jsem, že kdybych chtěla někam na několik měsíců odjet, bude z toho minimálně velká hádka, kterou zřejmě nevyhraji. Takže jsem vše mohla zrealizovat až po rozchodu. No, ale když už, tak ve velkém stylu.

Kam jste si to tedy namířila?
Musím říct, že jsem nezmizela třeba na tři roky v kuse. Bylo to postupné. Východní Afrika, severní Indie, Nepál, jihovýchodní Asie, Jižní Amerika, Spojené státy a tak dále. Teď už jsem nějakou dobu zpět a přiznávám se, že vydržet na jednom místě mi moc nejde. Dokonce jsem porušila slib, který jsem dala babiče. Řekla jsem jí kdysi, že si Evropu nechám až na důchod, ale nevydržela jsem to. Takže jsem si před pár dny dala alespoň Paříž, Budapešť a Krakov. 

Darina Ničová 
- narodila se v Praze, kde stále žije
- obdivuje ženy, které se daly na dráhu válečných zpravodajek
- její pradědeček Jan Fukala zemřel v koncentračním táboře Osvětim, když neodvolal polskou národnost, a zachránil tak svého syna před nástupem do wehrmachtu a jistou smrtí

Tohle ale asi nebude úplně levný koníček, že?
Rozhodně není. Na svoji první cestu jsem šetřila tři roky. Ale opravdu intenzivně. Makala jsem od rána do večera a co jsem mohla, to jsem si ukládala stranou. Když se zakousnete, tak to ale funguje. Mohla jsem v podstatě na sedm měsíců pryč, pauzu jsem si dala jen mezi kontinenty.

To se ani trochu nebojíte, sama holka...?
Člověk není skoro nikdy úplně sám. Začínala jsem s partou, kterou jsem poznala v Nairobi. Do Indie jsem pak vyrazila s lidmi, ke kterým jsem se přidala na letišti. V obou těchto případech to bylo přes cestovku. V Indii jsem pak zůstala ještě dva týdny sama a projela si Radžastán. Ale na to jsem už byla připravená, věděla jsem, co mě čeká. 

A co tedy, konkrétně třeba v té Indii?
Musíte je tam hned na začátku pořádně seřvat, aby si nedovolovali. Kupodivu být tam za bílou vysokou holku je spíš výhoda. Chtějí se vás neustále dotýkat, možná proto, aby se v příštím životě narodili jako běloši, nevím. A také se s vámi pořád fotí. Pokud tohle překousnete, je to v pohodě. Indie je opravdu hodně duchovní země. Za půl roku si říkáte, že byste se tam klidně znovu vrátili. Takže se bojím spíš o fotky než o život.

Dobře, ale co třeba nemoci? Jasně, určitě jste proočkovaná skrz naskrz, ale přesto...
V Indii vždycky něco chytnete. Tomu se prostě nedá utéct. Ale přesně, jak říkáte, na ty nejhorší nemoci jsem samozřejmě byla očkovaná. Přesto v Indii jsem se nevyhnula těžkému průjmu, v Thajsku jsem měla každý den něco jiného. Zvracení, oteklá tvář, průjem apod. Skončilo to po týdnu stejně náhle, jako to začalo. Až když jsem dorazila domů, tak jsem se dozvěděla, že mi v těch dnech umírala babička. Možná to byl nějaký vzkaz. 

To zní až děsivě a asi to raději nechci dál rozebírat. Co nějaké další historky, máte v zásobě?
Je jich velká spousta. Třeba v Amazonii mě indiánský průvodce nechal pár minut úplně samotnou v pralese. Byla to sice jen chvilka, ale neskutečná. Najednou je kolem vás všechna ta příroda, zvuky, pachy. A vy se nemůžete hnout z místa. Nebo když mi spadl na hlavu obrovský kus trnité palmy, které indiáni odsekávají mačetami. Špendlíkem jsem ze sebe trny dostávala docela dlouho, jeden vyšel dokonce s hnisem až v Argentině. Ale jizva kupodivu nezůstala. Asi největším zážitkem však bylo krmení lvů u Viktoriiných vodopádů. Na to se nedá zapomenout. Obecně pomazlit se se zvířaty, jako jsou kajmani nebo hadi, to je pecka.

Evidentně vás nesežrali, vše jste přežila ve zdraví. To opravdu nikdy nebyla situace, kdy jste nevěděla kudy kam, byla zoufalá?
Ale to víte, že ano! Dorazila jsem do Ria zrovna v době, kdy tam začínal slavný karneval. Měla jsem sice domluvený hostel, ale jaksi mi to místo nepodrželi. Takže jsem stála s krosnou na zádech jako uzlíček neštěstí a nevěděla, co dělat. Při bloumání ulicemi jsem potkala kluka s dlouhýma vlasama, vypadal jako Ježíš. Dovedl mě k dámě, jak on říkal, "s velkým srdcem". Ta mi řekla, že mě tam nechá jednu noc přespat, ale další den už jí musím dát nějaké peníze...

Jak to dopadlo?
Byla jsem moc šťastná, to je jasné. Vyrazila jsem do města hledat nějaký bankomat, který vezme moji kartu. Sice jsem měla několik set tisíc paraguayských guaranů, ale ty nechtěly vyměnit ani směnárny. Nakonec jsem našla takové podloubí, kde bylo asi dvacet bankomatů. A až ten poslední mi vydal reály. Takže jsem se i z toho dostala nakonec v pohodě. 

A co ty paraguayské peníze, s těmi jste si později zatopila?
Po příletu do Česka jsem je poslala paraguayskému konzulovi do Rakouska. Ale ještě k té Brazílii, je to ta nejpozitivnější země na světě. Fakt. Lidé jsou tam neuvěřitelně chudí, ale zároveň se dokáží neskutečně bavit. To je něco, co tady nepoznáte. 

Takže kdybyste měla zvolit top zemi, byla by to Brazílie?
Určitě by byla v nejlepší trojce. Hodně vysoko je taky Malawi. Přátelští lidé, vděční i za to, když jim do školy přinesete pár tužek a bloků. A nádherné děti. Vůbec se nedivím Madonně, že si tam vybrala k adopci dva chlapečky. 

Co byste doporučila ženám, které by chtěly jít ve vašich stopách?
Hlavně umět perfektně anglicky a pokud chtějí do Jižní Ameriky, tak i španělsky, alespoň základy. Důležité je i to zodpovědné rozhodnutí, že si chcete přivézt zážitky, touha a chuť objevovat nové věci. Rozvíjet sebe samu. A také asi nemít v té době partnera, nevím, jestli by zvládnul, že má holku půl roku pryč. Nebo ho vzít s sebou. Byla by to slušná zkouška vztahu.

No, a co děláte teď? Po tom všem se vám přeci musí strašně moc stýskat, ne?
Jak se to vezme. Já jsem doma v Česku, Praha je mé město. Cesty mi daly schopnost postarat se o sebe a orientovat se v situacích, které mohou nastat. Teď se cítím jako píšící herečka. Publikovala jsem už nejen dva cestopisy, ale také povídky. A momentálně hraji ve Stavovském divadle v představení Spalovač mrtvol. Je to psychologické drama, diváci jsou často v šoku z odhalené pravdy, která platí bez ohledu na dějiny nebo politiku. Ale to nemá cenu popisovat, přijďte se podívat a posoudit. 

Takže vaše místo je teď na prknech, co znamenají svět. A co před kamerou?
Jasně, ráda bych. Kdyby přišla nabídka do seriálu, jdu do toho. Film samozřejmě také. Každá herecká příležitost rozvíjí osobnost podobně jako cestování. Mým snem je ještě navštívit Austrálii, Nový Zéland, Japonsko. Tak uvidíme...


Přidat komentář

Pro vkládání komentářů se prosím přihlašte nebo zaregistrujte.

Výhody registrace:
Při registraci si můžete zvolit unikátní přezdívku a pod ní psát příspěvky. Tuto přezdívku vám nikdo nebude moci vzít. Registrace bude do budoucna jeden z našich nástrojů k udržení diskusí v přijatelných mezích.

Při registraci si můžete zvolit unikátní přezdívku a pod ní psát příspěvky. Tuto přezdívku vám v budoucnu nikdo nebude moci vzít. Zároveň registrací dáváte souhlas se zasíláním informací a nabídek tykajících se webu Čtidoma.cz nebo jeho provozovatele či obchodních partnerů.

Redakce si ponechává právo jakýkoli nevhodný příspěvek smazat bez udání důvodu.