Hipoterapie, když koně léčí. Jak to vlastně funguje?

 

Na hřbetech koní se psala historie a i když v pracovním procesu je dnes většinou nahradily stroje, jsou pro nás stále důležití. V oborech, jako je fyzioterapie, je toto zvíře dokonce nenahraditelné. Pohybem pomáhá pacientům po těžkých úrazech a postižení nejen fyzicky, ale i psychicky. Jak to probíhá a proč zrovna kůň?

Protože je koňský hřbet celkem prostorný, může se na něm provádět celá řada cviků, které napomáhají pacientovi zpět k jeho pohybu. Může na něm ležet, sedět, klečet, opírat o balóny a polštáře, nebo i sedět ve dvou (terapeut s klientem). Věkové rozmezí, kdy bychom měli s hipoterapií začít, vlastně ani neexistuje. Dá se provádět od miminka až po seniory.

Velkým plusem je i to, že koně (stejně jako psi) umí zmírnit deprese. Skvěle se tedy hodí k lidem, kteří se například nesmířili se svým postižením nebo zraněním. Už jen sednout si do sedla a pohladit si koně je pro takového člověka významná a šťastná chvíle. Získá chlupatého kamaráda, za kterým se bude rád vracet a se kterým se může pomazlit. Kůň je archetypem síly. Kdo se s ním naučí pracovat a zvládne ho, může také zvládnout sám sebe.

To, že koně pomáhají lidem po psychické stránce, můžeme nalézt i v záznamech vojáků z první světové války. Tenkrát byla naposledy použita jízda, a protože byli vojáci každý den vystaveni smrti a umírání také na vlastní oči viděli, upínali se na své koně. Když v boji kůň zemřel, nesl to většinou voják velice špatně a v dopisech často psal, že mu odešel jeho nejlepší přítel a že už nemá pro co žít.

Koňský hřbet se pohybuje ve třech rovinách – předozadní, pravolevé a nahoru-dolů. Je tedy ideální ochou pro balancování. Pacient je proto vždy vynášen ze svého i koňského těžiště a tím se aktivuje jeho stabilizační systém. Koordinace a rovnováha, zpevňování a protahování svalů, to vše se děje jakoby mimochodem.

Kdo jsou hipoterapeutičtí pacienti?

Jsou to děti po těžké mozkové obrně, předčasně narozené, děti s poruchou chování nebo takové, které mají neurologický problém či opožděný psychomotorický vývoj.

Dále jsou to děti s Downovým syndromem a autisti. Děti s asymetrickým držením těla, které způsobila špatná poloha v děloze, se skoliózou páteře a po jejích úrazech. Mohou to být ale také bývalí narkomani nebo oběti šikany či lidé traumatického dětství. Narkomani především chodí do stájí i pomáhat, aby si zvykali, co je to práce a zodpovědnost.

Jak to probíhá?

Na koně, který má speciálně upravené "sedlo" obsahující dvě madla, posadíme pacienta. Kůň se vodičem vodí krokem a terapeut zadává pacientovi cviky, které na koni provádí. Pohyb jdoucího koně nutí hýbat s křížem a pánví, čímž je posiluje.

Nutí také člověka sedět rovně a nehrbit se. Vše musí být v jedné rovině. Děti tedy cvičí a ani o tom nevědí, protože se vezou na koni a berou to jako zábavu. U toho všeho občas upaží, připaží, nebo si rovnou na koně lehnou.

Ne každý kůň je správný

Proč tedy musíme s dětmi jezdit do hipoterapeutických center a nemůžeme provádět hipoterapii na sousedovic poníkovi Ferdovi? Ne každému koni je totiž přáno stát se terapeutem. Výběr takového zvířete je docela složitý a musí toho hodně splňovat. Nemusí to tedy být žádné čistokrevné plemeno. Bohatě stačí kdejaký koňský "vořech". Výkony, které po koni při rehabilitaci chceme, jsou pro něj někdy velice náročné.

  • Kůň by neměl být lekavý a jankovitý. Spíše je požadována flegmatická povaha. 
  • Měl by být starší pěti let. S délkou jeho praxe v hipoterapii roste i jeho cena. V hipoterapeutických stájích můžeme tedy nalézt i pěkné veterány.
  • Musí být schopný jít i dvacet minut v naprosto stejném tempu. Nezastavovat se, neklopýtat a neposkakovat. Nesmí ani pohnout hlavou, protože by tím mohl rozhodit pacienta.
  • Musí být trpělivý. Na hřbetě mu pacient nebude jen sedět.
  • Důležitým aspektem je i jeho krok. Jak dává nohy, jak jde, v jakém tempu, jaký má rytmus apod.
  • Chody musí být stoprocentně pravidelné. Což je veliký problém, protože špatné vedení koně bývalým majitelem chody kazí. Právě na tom hodně koné pohoří.
  • Hřbet musí být rovný a pravidelný. Což je také problém kvůli špatnému sedlání.

Výběr takového koně tedy není vůbec jednoduchý. Dále je poměrně složitý i jeho výcvik a příprava na samotnou terapii. Kůň je živý tvor, který cítí a i u něj se může stát, že postupem času může z terapií i vyhořet. Proto musí terapeutická centra zajistit koním rozptýlení a pár dní "dovolených".

Hipoterapie se dá provádět už s tříměsíčním pacientem. Horní věkový limit není stanovem, spíš jde o maximální váhu klienta.

Jak s terapií začít?

S hipoterapií můžete začít ihned po souhlasu lékaře nebo jeho doporučením. Terapie probíhá nejméně dvakrát týdně po dobu nejméně tří měsíců, jinak nelze zaručit léčebný efekt! Délku terapeutické jednotky určuje terapeut, řídí se individuálními potřebami klienta, může jít o několik minut u nejmenších dětí až po cca 20–25 minut u dětí větších.

Terapeut by měl na vyžádání předložit doklad o vzdělání (fyzioterapie/ergoterapie + specializační studium hiporehabilitace) nebo informovat o jeho umístění například na webových stránkách. Hiporehabilitace není hrazena zdravotní pojišťovnou. Provozovat hiporehabilitaci lze celoročně, záleží na provozovateli. Znáte někoho ve svém okolí, který hipoterapii absolvoval a pomohla mu? Napište nám své příběhy do komentářů...