Zibura: Zabít bíleho člověka? To je problém všude na světě

Chodí pěšky, ale na tom není na první pohled nic tak speciálního. Jenže Ladislav Zibura urazil stovky kilometrů po svých a poznával tak lidi ve vzdálených zemích. To už je velmi nezvyklé. Navíc o tom umí výborně psát.

05.01.2017 - 06:05   |  

Ladislav Zibura, cestovatel, který chodí pěšky. Začal procházkou do Santiaga de Compostely, z domova v Českých Budějovicích se vydal do Říma. Prošel se od bulharsko-tureckých hranic do Jeruzaléma. Na kole si zajel k Severnímu moři a zpět. Naposledy se vydal do Asie.

Teď objíždí i města ve Středočeském kraji s příběhy ze svých cest. V jeho podání je to spíš stand-up, takže zájem je velký. O tom, jak putuje a poznává lidi odjinud, píše s neskutečnou lehkostí. Jeho kniha 40 dní pěšky do Jeruzaléma se stala hitem. Nedávno vyšla kniha Pěšky mezi buddhisty a komunisty.

Facebook Ladislava Zibury baví skoro 36 tisíc sledujících. Pravidelně se na něm objevují vtipné situace nejen z jeho cest, ale také z jeho života v Česku. Ladislav si umí udělat legraci i sám ze sebe a klidně to pak sdílí: Včera jsem měl v Kulturní centrum Průhon poslední projekci tohoto roku. Po konci mi nadšeně třásl rukou mladý muž. "Ladislave, jsi můj nový vzor."... "Taky jsem dysgrafik a dělám blbý vtipy." Je to radost!

Chodíš i po České republice. Jak se ti líbí české turistické značení, je kvalitní?
České turistické značení je nejlepší na světě, jednoznačně. To nikde jinde na světě nemají. Je to geniální, vynikající projekt. Po těch pěších trasách se navíc dá jezdit i na kole, což je super.

A pokud jde o prostupnost terénu?
Chodit třeba v Nepálu je náročnější, ta země je výš položená. U nás je to idální, opravdu. Pokud se chce člověk projít, tak v pohodě, je to super. Nežijí tu žádná jedovatá zvířata, je to víc osídlená krajina. Co víc si přát.
 

Ladislav Zibura je cestovatel, novinář a spisovatel. Na Univerzitě Karlově absolvoval obor mediální studia, poté začal studoval žurnalistiku a hospodářskou politiku na Masarykově univerzitě

Když srovnáš pohostinost u nás a ve svetě, jak z toho vycházíme?
Říká se, že Evropa už není moc pohostinná, a mnohdy je to pravda. Máme se dobře, máme peníze, a tak už na pomoc nejsme tak odkázaní. V těch chudších zemích ta tradice zůstává čistě proto, že člověk neví, kdy bude sám potřebovat pomoc. Moje zkušenosti s lidmi jsou ale jednoznačně pozitivní.

Na Facebooku hodně sdílíš svůj život. Proč?
Sdílím věci, které mě baví, protože je fajn dělit se s lidmi o pozitivní zážitky. V poslední době to moc neděláme. 

Dostal ses někdy do takové situace, žes nevěděl, jestli to přežiješ? 
Tak ono zabít bílého člověka je problém všude na světě. Párkát jsem si myslel, že mě možná někdo okrade, ale nakonec se ukázalo, že k tomu bylo celkem daleko. Takže jediné nebezpečí souvisí s tím, že chodím podél rušných cest. Člověk často nemá moc kam uhnout.

Začal jsi dělat přednášky o svých cestách, jsou úspěšné?
Mě ten zájem, který je, ohromný překvapil. Pojal jsem to takovou inovativní formou. Kombinuji to se stand-upem, takže hodně improvizuju. Není to jen o cestování. Pro mě je to i o interakci s publikem. Je to sranda. Asi je baví ta mladická energie, kterou do toho dávám. Mluvím o tom, jak v konkrétních zemích lidi žijou a co jsem s nima zažil. Často to jsou naprosto bizarní věci. Přenáším na posluchače a diváky takový ten pocit lehkosti z cestování.

Kolik lidí jsi už inspiroval k cestě?
Třeba o 50 lidech fakt vím, že se se mnou radili. Ale asi jich bude víc. Ovšem já nejsem nějakým propagátorem pěší chůze. Je to zdlouhavé, náročné, relativně nebezpečné. Nejvíc mě baví ta kultura. Fakt, že ty země prožívám jiným způsobem než obyčejný turista. Není to přirozené, vždyť je to vlastně úplná hovadina. Máme vlaky, auta, a tak je šílený jít někam pěšky.

Takže...  Proč?
Baví mě ukazovat, že se všechny problémy dají vyřešit. Ukázat, že je to úplně normální, civilní věc. Chci procestovat svět. Člověk musí cestovat, aby se mu trochu otevřely oči.

Přiznej se, jezdíš na cestě i vlakem nebo třeba stopem?
Ne, snažím se chodit jen pěšky. Jinak bych se dostal před dilema jako: Tak co dneska? Je ošklivo pojedu vlakem. Nebo: Dnes jsem fakt unavenej, někoho si stopnu. To rozhodování by bylo strašně těžké a takhle se nemusím vůbec rozmýšlet.
 

V září 2015 se účastnil
pořadu AZ-kvíz, kde svou recesistickou strategií upoutal pozornost diváků i médií. Prostě bylo na co koukat.

Myslí si tvé okolí, že jsi šílenec?
Ne. Oni vědí, že jsem racionální člověk. Jsem předvídatelný a je na mě spolehnutí. Jsem prostě jen zvědavej a mám netradiční koníček. Lidi kolem mě to respektují.

Mají o tebe strach?
No, matky o nás budou mít strach vždycky, ať děláme cokoliv. Kdybych nedělal tohle, tak se bude bát, když někam pojedu vlakem. To je přirozený. Ale neznamená to, že budeme sedět doma a přemýšlet o tom, co si o tom myslí máma. Každý večer jí napíšu esemesku, že žiju a je dobře.