Cyril Höschl: Až se Afrika rozhodne, že zabere Evropu, tak s tím nic nenaděláme

Když přijedete do Klecan před Národní ústav duševního zdraví, dýchne na vás jakýsi respekt k člověku, který se o tento areál zasloužil. Ten se ještě víc prohloubí, když dorazíte do kanceláře profesora Cyrila Höschla. Žádné vychloubání, diplomy nebo certifikáty, žádné strojené přijetí. A když si s ním začnete povídat, opět se vám potvrdí to, že čím více lidé v životě dokázali, tím menší mají potřebu si na něco hrát.

27.04.2017 - 09:30   |  

Jak dlouho jste to, co je tu všude kolem, budoval?
Stavba trvala rok, nebylo tu vůbec nic, ústav vznikal doslova na zelené louce. Ale celý projekt trval více než 6 let. Cílem bylo vybudovat referenční pracoviště pro oblast duševního zdraví v České republice.

Proč Národní ústav duševního zdraví?
Je to obdoba podobných výzkumných a referenčních zařízení ve světě. Náš obor je dlouhodobě zanedbaný. Peníze se dávají do intervenčních oborů, psychiatrie je na okraji zájmu.

Co ústav v Bohnicích?
Samozřejmě. Tam bylo Psychiatrické centrum, dříve Výzkumný ústav psychiatrický, s poměrně bohatou historií. Ale uběhlo přes padesát let a prakticky se nešlo kupředu. Máme obrovský deficit ve vývoji.

Kde se stala chyba?
To je na dlouhé vyprávění a nejde o jednu chybu, ale celkový přístup. V padesátých letech vznikal celý věnec ústavů pokrývajících nejrůznější obory. Po revoluci zanikaly nebo se přejmenovaly. Ale tradice, ze které se dá vycházet, tu je. Například IKEM patří ke špičkovým pracovištím. Masarykův onkologický ústav má brilantní biology, kteří dosahují velkých úspěchů. Podobně revmatologický či endokrinologický ústav. Naší motivací bylo nenechat psychiatrii ujet vlak, což se daří. Vybavení, laboratoře, výzkum, to vše poskočilo mílovými kroky. Kdyby nebylo na co navazovat, ještě dnes jsme odkázáni jen na četbu zahraniční literatury.

Prof. MUDr. Cyril Höschl, DrSc., FRCPsych

  • psychiatr, který byl po revoluci prvním svobodně zvoleným děkanem 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy
  • od roku 1990 je přednostou Psychiatrické kliniky 3. LF UK v Praze a ředitelem Psychiatrického centra Praha, jež se od roku 2015 transformovalo v Národní ústav duševního zdraví v Klecanech
  • ​v letech 2007-2008 působil ve funkci prezidenta Asociace evropských psychiatrů, v období 2008-2009 pak v pozici prezidenta Evropské federace lékařských akademií
  • ​ je ženatý s akademickou malířkou Jitkou Štenclovou, mají dvě dcery, dva syny a devět vnoučat

Jsou rozdíly mezi duševním stavem člověka u nás a jinde ve světě?
Záleží, jak se na to podíváte. Kdybych měl odpovědět pouze na otázku, tak řeknu, že rozdíly nejsou. Duševní nemoci jsou stejné, jen s různými modifikacemi.  Schizofrenie postihuje bohaté i chudé, černé, bílé, žluté a tak dále. Co stejné není, se týká spíš historie, získaných zkušeností a společenského kontextu.

Jak to myslíte?
Podívejte se třeba na Japonce, ti kladou důraz na detail. Stejně jako to mívali Němci. Jiní lidé jsou zase více impulzivní a užívají si života, jako například Francouzi. Jde tedy spíš o kulturní rozdíly než „mozkové“.

Dnes je hodně aktuální pocit ohrožení Evropy, potažmo i Česka. Jak se s tím vyrovnat?
To není otázka medicínská, nejde o fobii v pravém slova smyslu. Není možné dojít si na ambulanci pro prášek proti strachu z imigrantů. Na druhou stranu pocit ohrožení může být podhoubím úzkostných poruch. Je to velmi těžko zmapovatelné a projeví se to až za několik let.

Není ale strach do jisté míry obranný mechanismus?
Jednoznačně ano. Díky strachu tu stále ještě jsme. Když strach přestane působit, je to cesta do záhuby. Obdobně jako bolest. Sáhnete na rozpálená kamna a podruhé už to neuděláte, protože se té bolesti bojíte.

Můžu svůj strach nějak ovlivňovat?
Když máte patologický strach, přihlásíte se do programu, kde vás to odnaučí. Je to podobné, jako když si koušete nehty. Postupuje se metodou odměn a trestů. V každém případě to vyžaduje vůli.

Když to tedy přeženu, můžu se jít léčit ze strachu před uprchlíky?
Tak snadné to není. Jak jsem říkal, existují fobie, třeba z hadů či pavouků. To známe a dokážeme si s tím poradit. Pak je sociální rovina, a tam už fungují jiné zákonitosti. Společenské jevy jsou postavené na odlišných principech, jsou tam tendence ke zplošťování. Jsi černý, tak jsi zlý. Jsi bílý, tak jsi dobrý. Nebo obráceně. Může i dojít ke zfanatizování mas. Jedinec se pak často diví, co je masa schopna dělat, když má kulisu vnějšího nepřítele. V tomto případě třeba islám. Ale terčem může být cokoli jiného, Rom nebo Vietnamec ve večerce.

Jakou roli v tom hrají média?
Velkou, o tom není sporu. Pravdivě informovat a nic neskrývat je těžké a asi neexistuje jednoznačná odpověď na otázku, zda to opravdu úplně do důsledku za všech okolností dělat. Faktem ale je, že když vznikne v informačním světě prázdný prostor, lidová tvořivost si ho sama vyplní různými báchorkami. Tím spíš v době internetu.

Takže zlatá střední cesta? Snažit se informovat, ale s rozumem?
Asi takhle: Informovat vždy pravdivě, ale ve stejné míře o pozitivních i negativních věcech. Na jednu stranu o tom, že islamista rozjezdil lidi kamionem. Ale také o tom, že z moře vylovili Syřanku a ta později vyhrála pohár v plavání. Aby člověk, který se dívá na zprávy, neměl pocit, že celý svět je zkažený. Protože tak to není.

Opravdu si to myslíte?
Jistě. Dám vám jeden konkrétní příklad. Není to tak dávno, co snad všechna média informovala o tom, že pacientka psychiatrické nemocnice zavraždila ženu v nákupním centru. V pořádku, veřejnost to má vědět. Už ale nikdo nenapsal, že prakticky v téže době na půdě parlamentu bývalý psychiatrický pacient předložil návrh zákona. Přitom je pravděpodobné, že bez léčebny by tam třeba vůbec nebyl. Ale to je nekonečný zápas a proces, který není možné vyhrát.

Jsme dnes podle vás ve válce s terorem?
Je to jiný druh války, než co si pod tím slovem představíme. Dříve se dvě armády v neděli sešly na poli, vítězové brali území, poražení se stáhli.  Podle toho se přeskupovaly národy. Dnes nic takového není potřeba. Stačí, když se ti, kteří se mají špatně, třeba celá Afrika, seberou a půjdou do Evropy. Nepotřebují k tomu zbraně, prostě osídlí území, které budou chtít. Tady nás máte a my neodejdeme.

Co to může znamenat?
Nic víc a nic méně než to, že by za pár let Evropa mohla vypadat jako Afrika. Když se toho bojíte, tak o vás řeknou, že jste rasista. Ale to je nesmysl. Je fajn respektovat rasy, národy a náboženství. Ale zároveň se nesmíte vzdávat svých hodnot. Když se přesune jedinec, v pořádku. Pak přijdou desetitisíce. Pak miliony, celé národy. To nelze přijmout. Tam někde je hranice, která nás dělí na zaslepené a prozíravé. Nemluvíme totiž o migraci, ale o přesídlení, invazi.

Existuje nějaké řešení, teď, dnes? Můžeme ještě něco udělat, nebo už je pozdě?
Jestli existuje, tak je na těch konkrétních místech původu problému, ne v Evropě. Zde jim musíme vykreslovat, jaké to bude, až se zvednout a půjdou. Oni mají nadměrná očekávání. Nikdo jim neříká pravdu, že plavbu přes moře třeba nepřežijí, že se budou měsíce tísnit v nedůstojných podmínkách v táborech, že budou trpět. Myslí si, že jdou do ráje. Tak jako mučedníci, kteří se odpalují s bombami na těle.

Můžeme my jako Evropané za to, co se teď děje v Sýrii, Jemenu a na dalších místech světa?
Ne! Může snad majitel obchodu za to, že se mu tam vloupali zloději? Argument, že křesťané páchali stejné krutosti před tisíci lety, je absurdní. Žijeme teď a tady, ne v minulosti. To, že Novák dostal pětku, přeci nesnižuje moje selhání, když ji dostanu také. Neobstojí ani ten, kdo říká, že to máme za ty kolonie, jak jsme se tam k nim chovali a že se nám to vrací. Vůbec ne! Obraťte si to. Vždyť spousta národů díky působení Evropanů získala. Dokonce to někdy s nadsázkou vypadá až obráceně: Evropa se z kolonií stáhla, tak se jejich obyvatelé valí do Evropy, neboť bez ní prostě nedokážou být.

Zaměřením programu NUDZ je výzkum neurobiologických mechanizmů vedoucích k rozvoji nejzávažnějších duševních poruch (schizofrenie, deprese, úzkostné stavy a demence). Součástí výzkumu je rovněž vývoj a testování nových diagnostických a léčebných metod. Přístup k řešení problematiky je založený na vzájemné provázanosti metodik molekulární biologie, animálního modelování a klinického výzkumu a testování.

Získali například demokracii. Ale je vůbec možné po některých národech chtít, aby tuto formu vládu aplikovali, dokáží to? Nepotřebují nad sebou tvrdou ruku diktátora?
Na to jsou dva názory. První říká, že demokracie je univerzální a může ji mít každý. Jako příklad se uvádí Jihoafrická republika a doba, kdy se dostal k moci Mandela. Tím, že se ihned po převratu celou vahou své autority postavil vlastním lidem z Afrického národního kongresu, zabránil masakru a řešení „bílé otázky“. Nastartoval podmínky, které dosud fungují. Ale druhý názor tvrdí, že do určitých kultur demokracii nelze importovat a znamená to jen další krveprolití. Střední východ budiž možným důkazem. Já sám nevím. Dějiny se nikdy neopakují tak, aby se v nich tyto hypotézy daly potvrdit nebo vyvrátit.

Jak se díváte na debatu o větším ozbrojování, dostat možnost používat zbraň do naší ústavy?
Podle mého názoru současná legislativa stačí. Kdo zbrojní průkaz má, může si zbraň pořídit. Kdo ho nemá, neměl by ji vlastnit. Existují studie, že dostupnost prostředků zvyšuje rizika plynoucí z jejich použití. Třeba v Číně rapidně stoupl počet sebevražd žen s použitím insekticidů, když je začaly v domácnosti běžně používat. Ale důraz na individuální svobodu je správný.

Můžeme si v tomto světě vůbec zachovat dobrou náladu, nebo si ji dokonce naordinovat?
To je na širší debatu. Ale obecně se dá říct, že legraci si můžete dělat naprosto kdykoli. Od přátel znám příběh o tom, že si lidé dělali srandu i v koncentráku, kde je vypouštěli komínem. Člověk si fungování nastavuje podle podmínek. Hladové děti ve slumech, které tam kopou do míče, dokáží být stejně šťastné jako děti u nás.

Věříte na zázraky?
Ne. Věřím na teorii malých světů a fakt, že kteříkoli dva jedinci se znají v průměru přes pět až šest lidí. Třeba já se znám přes dva lidi se Stalinem nebo Hitlerem. Vy (autor článku, pozn. red.) se teď přes jednoho člověka znáte se švédským králem nebo anglickou královnou.

A třeba i s vaší paní...pokud se nepletu, tak je malířka? Mohou se vaše profese vzájemně ovlivňovat?
Mohou, docela dost. Tvary, barvy, vnímání, to ona vidí moc dobře. V jakém jsme rozpoložení a jaký je svět, to se uměním vyjádří naprosto úžasně. A umění vnáší do vědy jistý estetický prvek. Můžeme spolu tedy nejen fungovat, ale také se vzájemně obohacovat.

Nemůžu se nezeptat: Co kandidatura na prezidenta republiky, nezvažujete?
Opravdu ne. Spousta lidí, která mne přesvědčovala, ať to udělám, už pochopila, že do toho nepůjdu.