Kde je hranice, odkud není návratu? Příběh obyčejného člověka, který se nakonec nestal alkoholikem

Známe to každý, stres, tíseň, do toho větší či menší osobní problém. Už po pár sklenkách se však starosti vytratí a svět je vlastně zase krásný. Jenže alkoholu musí být postupem času víc a víc a praktický život ustupuje tomu jednoduššímu "pod vlivem". Kde je hranice, odkud už není návratu?

06.09.2018 - 17:30  
Začít běhat může být pořádně těžké
Zobrazit fotogalerii (3)

Hrdinou je pan J., dosti svébytný pán. Už jako teenagerovi mu vadil "Bolševik" (pro mladší generaci komunisté) tak, že emigroval do Německa. Což nebylo nic jednoduchého, navíc dost dlouho čekal na azylový pas v utečeneckém "lágru". Ani ve chvíli, když se vše podařilo, "ničím" nebyl. I když měl ambice podnikat, musel si počkat, potřeboval mít nejméně tři roky praxe v Německu a mistrovskou školu. A tak pracoval několik let jako topenář pro různé firmy. 

Ale protože Německo je Německo, mohl se pan J. přihlásit do osmiměsíčního kurzu němčiny a na studium certifikované školy mu stát dal bezúročnou půjčku. Závěrečné mistrovské zkoušky absolvoval  v roce 1990 a po několika problémech s nadřízenými založil topenářskou firmu, která fungovala až do roku 2010, přestože se pan J. vrátil do Čech již v roce 2003. Proč? "Protože jsem Čech a časem bych chtěl býti spíše dědečkem a ne Grosfaterem," říká.

Proč jsem přestal pít a začal běhat
- na váze se objevilo neznámé číslo 9
- měl jsem pocit, že by se už mohlo něco stát
- známí komentovali změnu postavy
- nechtěl jsem přestat pít
- máte o knihu zájem? Seženete ji například zde.

Vůbec nevím, jak bych žil bez alkoholu

Pokud je odchod a návrat zajímavý, daleko zajímavější jsou souvislosti s alkoholem. Je přeci normální, že si člověk dá při obědě pivo a odpoledne další, před spaním panáčka a občas si vyrazí s přáteli. Není to žádné každodenní vysedávání v hospodě, byť to nějakou porci alkoholu znamená. Ruku na srdce, jak jsme na tom my ostatní?

Pan J. se potkal s alkoholem v deseti. Brzy? Možná spíš český průměr. Pak zábava, muzika, spousta kamarádů a přátel, mejdany, stres z práce a existence vůbec…. Pan J. dodržoval svoji zásadu "když něco dělat, tak pořádně" a tak se časem porce zvětšovaly, přátel ubývalo, hlavně nebyli v Německu a alkohol přinášel úlevu, prostě je najednou jednodušší svět. Být v rauši a bez starostí je lepší než s kocovinou a myšlenkami, jestli už náhodou není za hranou.

Kde je hranice? Střet s realitou

"Neznám člověka, který by dobře snášel kocovinu," říká pan J. Upřímně doznává, že je alkoholikem, protože prostě někdy nedokáže přestat pít. Má skvělý pocit, když je v rauši a ještě hrozný strach z té kocoviny. Měl pocit, že je "už za hranou", že by se už opravdu mohlo něco stát. A taky že jo. Rozbitá hlava, zlomená noha, ostuda, ztráty peněz, brýlí, dokladů a nakonec i svobody (na záchytce). Navíc se subtilní tělo začínalo kulatit a nervozita za střízliva rostla. Rostly také psychické problémy, počet dnů "blbců" se zvyšoval.

Kniha Proč vlastně běhám
- upřímná zpověď normálního člověk
- příběh, který vlastně prožívá svým způsobem každý z nás
- vhodné pro chlapy, kteří neví, jak přestat
- vhodné pro dámy, které mají doma chlapy, co neví, kdy přestat
- vhodné i pro dámy

Pan J. říká: „Vůbec nevím, jak bych žil bez alkoholu. Třeba by byla firma třikrát větší, třeba by se přátelství stala trvalejšími.“ Je normální, že člověk přemýšlí o svém osudu a dává si předsevzetí. Pan J. si myslí, že okamžik, kdy by měl člověk dostat rozum, je daný. Aspoň u něj.

Maratonec

Silná lidská vůle se vyskytuje zejména ve filmech a knihách. Pár příkladů sice žije i mezi námi, mnoho jich ovšem není. V běžném životě vládne spíš osud než silné rozhodnutí. A vlčáci, co si jdou ostře za svým, bývají považováni za nepříjemné společníky.

Pan J. svůj problém řešil jinak. Začal běhat, tím si čistil tělo i mysl a pak se ze všeho vypsal. Za cíl si dal maraton a téměř v padesáti do toho šel naplno. Také zde hrál svoji velkou roli osud. Většina sportovců se v padesáti sotva belhá, ale začínající běžec pan J. zdravotní problémy neměl. Naopak těch neduhů, které si svým životem nastřádal, se zbavoval. Běháním si vyčistil tělo i mysl. Jak říkal klasik české psychologie Dr. Plzák: "Chlap má mít svoje hobby."

Pan J. začal indiánským během (střídání běhu a chůze), jeho první závod byla Konopišťská desítka (10 kilometrů, ne desítka pivo), kterou zaběhl za 47 minut. Po třech letech ji dal za 39:21 minut a přes půlmaraton se dopracoval až k maratonu. Dodnes jich uběhl více než dvacet, běžel několikrát Prahu, Kladno, byl ale i v Římě, Barceloně, Turíně, Florencii nebo Lisabonu. Jeho osobák je 3.11 hod jako amatér ve dvaapadesáti.

Navíc udržel rodinu i firmu a napsal dvě knihy. Zůstal obyčejným člověkem, jako každý druhý. Jen říká: "Dnes se mi žije jednodušeji."

Běhání je pro každého: Jak začít úplně od začátku a rovnou správně? Čtěte zde.

Přidat komentář

Pro vkládání komentářů se prosím přihlašte nebo zaregistrujte.

Výhody registrace:
Při registraci si můžete zvolit unikátní přezdívku a pod ní psát příspěvky. Tuto přezdívku vám nikdo nebude moci vzít. Registrace bude do budoucna jeden z našich nástrojů k udržení diskusí v přijatelných mezích.

Při registraci si můžete zvolit unikátní přezdívku a pod ní psát příspěvky. Tuto přezdívku vám v budoucnu nikdo nebude moci vzít. Zároveň registrací dáváte souhlas se zasíláním informací a nabídek tykajících se webu Čtidoma.cz nebo jeho provozovatele či obchodních partnerů.

Redakce si ponechává právo jakýkoli nevhodný příspěvek smazat bez udání důvodu.