Příběh prvních zlatokopů na bájném Klondiku: George Carmack bránil ženu a to jim přineslo bohatství. Pak ji opustil

George Carmack byl za svoji oddanost manželce Kate bohatě odměněn. Pak ji ale opustil
Zobrazit fotogalerii (6)
 

Komu by se nelíbilo jít na chvíli k řece a vrátit se jako boháč? Možná si nějak takto představovali svoji budoucnost ti, které zachvátila zlatá horečka. Zmátla je natolik, že opustili své dosavadní životy i rodiny a vydali se tam, kde mělo být ukryto jejich štěstí, tedy na místo, kde bylo objeveno ložisko zlata. Mnozí ale za svůj sen zaplatili životem. Jaký je příběh těch, kteří zlato objevili?

I když zlaté horečky zachvátily lidstvo mnohokrát, největší a dosud nejznámější byla ta na Klondiku. Více než sto tisíc lidí se vydalo do neobydlené části Kanady, aby tady zkusili svoje štěstí při hledání zlata, které zde bylo objeveno 16. srpna roku 1896. Zprávy se ale v té době ještě nešířily tak rychle jako dnes, kdy by díky instagramu nebo Facebooku o prvním nálezu věděl svět patrně do několika hodin. Tehdy trvalo celý rok, než se informace dostaly až do San Francisca, odkud se okamžitě, stejně jako ze Seattlu a dalších měst, rozjely tisíce lidí, toužících po bohatství, ke zlatonosné řece.

Osudové setkání

Nic z následujících událostí by se asi nestalo, kdyby se zcela náhodou právě u řeky Klondike nesetkali George Carmack a jeho rodina s Robertem Hendersonem, který hledal zlato již na mnoha místech světa, ale zatím bez úspěchu. Henderson jim vyprávěl o pověstech, že se v okolí má nacházet tento drahocenný kov. To Carmacka zaujalo, ale o další kontakt s Hendersonem neměl zájem. Zlatokop byl totiž zapřísáhlým nepřítelem indiánů, zatímco Carmak si vzal indiánku za ženu. Carmak, jeho žena a její bratři spolu s dalším společníkem se tedy vydali proti proudu Klondike, kde se usadili. Spolu s dalšími pracemi se také dobře dívali, jestli přece jen náhodou na nějaké to zlato nenarazí. A měli štěstí. Usadili se právě v místě jednoho z nejvydatnějších nalezišť. Kdyby býval tehdy Henderson mluvil uctivěji o paní Carmackové, možná by se další roky vyvíjelo všechno úplně jinak.

Zlatonosný Králičí potok

Carmackova skupina objevila zlato v Králičím potoce 16. srpna roku 1896 a těch několika kilometrů cesty proti proudu řeky tak rozhodně nelitovali. Dnes bychom ale Králičí potok našli jen těžko. Zlato nezměnilo jen osudy mnoha lidí, ale i jeho název. Nyní tedy musíme na mapě hledat Bonanza Creek.

Všechno bylo jen záležitostí štěstí

Naleziště zlata ale byla na řece rozmístěna jen velmi nepravidelně a bylo těžké odhadnout, kde je dobré se usadit. A tak zatímco Carmack a jeho společníci si užívali radost a zlato, sám Henderson tolik štěstí neměl. Záhy onemocněl a zlata se nedočkal. Ačkoliv pozemek, který nejprve zaregistroval a poté musel prodat za pouhých několik tisíc dolarů, nakonec vynesl opravdu velké jmění.

 

Bez internetu měli první zlatokopové náskok

Jak bylo zmíněno, trvalo několik měsíců, než se zpráva o štěstí několika zlatokopů rozšířila. Potom to ale přišlo! Tisíce a desetitisíce dalších nadšenců, kteří vůbec netušili, jak těžké podmínky na ně na Yukonu čekají, spěchali vstříc bohatství. Již cesta ale byla pro mnohé náročnější, než si mohli v těch nejčernějších snech představovat. Z přístavů, kam připlouvali na parníku, byla ke zlatonosné řece ještě dlouhá cesta přes Pobřežní hory. Velkou část té trati museli překonat dokonce několikrát, protože bylo nutné na místo dopravit také úctyhodné množství zásob potravin na celou zimu.

Zlato se ale nenachází jen na bájném Klondiku. Největší blok zlatonosné rudy byl nalezen v roce 1872 v Novém Jižním Walesu. Tak zvaný Holtermannův a Bayerův vzorek má hmotnost 233 kilogramů, který obsahuje celých 92 kg (!) zlata. A to už je skutečný poklad.

800 kilometrů po proudu Yukonu

Na několik měsíců se potom tisíce lidí musely zabydlet na břehu jezera Bennett, které mělo být startovní čárou na osmisetkilometrové cestě po řece Yukon až na Klondike. Jenže v zimě bylo jezero zamrzlé a zlatachtiví dobrodruzi tak měli dostatek času na stavbu často neuměle zbudovaných plavidel. Přežívali přitom ve velmi provizorních podmínkách ve stanech. Vyplout mohli až na samém konci května. Ať se snažili sebevíc, lidé ze vzdálenějších koutů Států neměli již téměř žádnou šanci. Pozemky, na nichž bylo možné najít zlato, již byly prakticky všechny zaregistrovány a na nově příchozí nic moc nezbylo.

Někteří našli zlato, mnozí ale smrt

Někteří se ale svého štěstí dočkali, a to buď skutečně objevem bohatého naleziště nebo - stejně jako dnes - obchodem. Své by o tom mohl vyprávět například Joseph Francis Ladue, zakladatel města Dawson, které poskytlo mnoha zlatokopům zázemí a jemu samotnému velké bohatství díky jeho obchodní obratnosti. Mnozí zde ale místo zlata a bohatství našli svoji smrt, protože neodhadli svoje síly nebo zdraví a tak náročnou cestu a kruté podmínky zkrátka nepřežili.

A jak to dopadlo se Carmackovými?

Nález zlata je učinil bohatými a oni se přestěhovali na ranč nedaleko Modesta v Kalifornii. Zatímco v roce 1896 se George své ženy Kate zastal, o čtyři roky později, v roce 1900, ji opustil, přestěhoval se do Seattlu a oženil se s Marguerite Laimee. Jeho touha po objevu dalšího naleziště zlata jej ale provázela až do smrti, ačkoliv jeho druhá žena byla zdatná obchodnice a jejich jmění se i bez toho neustále rozšiřovalo. George Carmack zemřel v roce 1922 v 61 letech.

Kate oproti tomu přišla o všechno. Protože nebyla schopná dokázat, že byla Georgovou právoplatnou manželkou, neměla nárok na žádný majetek ani výživné. Žila v chatě poblíž své dcery a zemřela v době celosvětové chřipkové epidemie mezi lety 1918 - 1920.

Zlato je na Klondiku i dnes

Stejně jako v roce 1896 se i dnes najdou lidé, kteří doufají, že jim nález zlata přinese bohatství. A stejně jako tehdy, i dnes je možné jej v těchto místech najít, i když samozřejmě v mnohem menší míře. Přesto se o to lidé pokoušejí. Dnes už ale nechodí s kovovou pánví, na které by vodou promývali písek a doufali, že na dně naleznou alespoň malou zlatinku. Dnes se touha po zlatu realizuje pomocí plovoucích bagrů a moderních technologií. Není to vlastně tak trochu škoda?