Jak komunisté odstavili svého prezidenta. Ludvík Svoboda nehodlal abdikovat i po mozkových příhodách

Ludvík Svoboda normalizaci Gustava Husáka jen přihlížel
 

Zdraví prezidenta Miloše Zemana bylo tématem posledních několika týdnů. Zbavení jeho pravomocí se téměř vydařilo, ale v minulosti existuje jeden příklad, který šel ještě mnohem dál. Komunisté se totiž v roce 1975 zbavili prezidenta Ludvíka Svobody a nebyl to rozhodně jednoduchý úkol. 

Člověk by řekl, že totalitní režim si během své vlády může dělat v podstatě cokoliv. Když byl tedy prezident a válečný hrdina Ludvík Svoboda v roce 1975 vážně nemocný, mohl být bez problémů nahrazen někým jiným. Tak jednoduché to ovšem v tomto případě nebylo. I když byl nepopiratelně zdravotně nezpůsobilý, musela se hledat ústavní klička, která ho odstavila na vedlejší kolej. Ludvík Svoboda totiž svou demisi nikdy neschválil, ale přesto byl nahrazen normalizační ikonou Gustavem Husákem. Jak se to stalo? 

Nemoc a bezmoc

Ludvík Svoboda byl zvolen do funkce prezidenta podruhé v březnu roku 1973, ale už několik měsíců předtím ho postihla vážná mozková příhoda. Ta jeho intelektuální a fyzické schopnosti zásadně poznamenala, ale tehdejší vedení KSČ usoudilo, že ještě není ten správný čas hrdinu od Zborova a smutný symbol okupace v roce 1968 odstavit do důchodu. 

U prezidenta se ovšem zdravotní komplikace opakovaly, a to roku 1974 znovu ve formě několika mozkových příhod. Tehdy už byl jeho stav natolik vážný, že svůj úřad jednoduše nemohl vykonávat. V tomto do příběhu přichází nejasné a lehce konspirační teorie o tom, že sám Ludvík Svoboda se své funkce nechtěl i tak zbavit. Jeho neochota rezignovat však už mobilizovala komunistický aparát k činu. 

Nový zákon na Svobodu

Režim i když totalitní se však držel v mantinelech zákonů, které samozřejmě uměl ohýbat dle libosti. V případě tak exponované funkce prezidenta si ovšem nemohli dělat, co se jim zlíbí. K odstavení Ludvíka Svobody tak musel vzniknout speciálně nový zákon, který by jeho odvolání zaštítil i podle ústavního práva. 

Byť se dcera Ludvíka Svobody Zoe Svobodová-Klusáková ve svých vzpomínkách vyjádřila, že sám Gustav Husák nechtěl abdikaci prezidenta podepsat, nakonec to byl on, kdo ho v této funkci nahradil. 

Údajně argumentoval tím, že není žádný kvalitní nástupce a společnost na podobnou změnu není připravena. Po nástupu do té doby generálního tajemníka ÚV KSČ Gustava Husáka se tedy změnily i pravomoci prezidenta, které se spojily s nejvyšší funkcí v KSČ. O konci Ludvíka Svobody však média referovala opatrně a ani žádný politik té doby nezmínil, že byl odvolán či donucen k demisi. Vedení KSČ prostě jednalo tak, jako kdyby přestal existovat. 

Na důchod

Ludvík Svoboda po svém konci ve funkci žil ještě čtyři roky se svou ženou Irenou ve vile na pražském Břevnově. Zemřel po další sérii mozkových příhod v roce 1979 a jeho žena ho následovala po deseti měsících od jeho smrti. Jeho státní a vojenský pohřeb byl velkou událostí, kdy rakev s jeho tělem byla průvodem vedena z Pražského hradu až na Letenskou pláň. Zajímavostí je, že účast na smutečním aktu nebyla nikterak organizována jako komunistická propaganda a lidé nebyli nuceni k účasti, přesto na místo dorazily tisíce lidí. Zpopelněné ostatky Ludvíka Svobody byly až do roku 1993 uloženy v Národním památníku na Vítkově.

Zdroj: Historie cs, Česká televize

KAM DÁL: Nejošklivější budova v Praze, kterou v zahraničí milují. Dříve sloužila poslancům, dnes Národnímu muzeu