První porevoluční starosta Čáslavi: Nejistota, strach z tanků i odvaha. Taková byla naše listopadová revoluce

"V lidech byl strach a nejistota," vzpomíná na listopad roku 1989 první porevoluční starosta desetitisícové Čáslavi pan Pavel Procházka, který se o tom, co se 17. listopadu v Praze skutečně stalo, dozvěděl o den později. Jak prožívali revoluci lidé mimo hlavní město? 

15.11.2019 - 15:00  
Revoluční nálada se z Prahy přenesla i do menších měst
Zobrazit fotogalerii (6)

Byl jste svědkem a účastníkem proměny naší republiky v roce 1989. Jak na tu dobu vzpomínáte? 
O událostech, které se staly 17. listopadu v Praze, jsem se dozvěděl o den později, kdy jsme jeli jako členové Klubu spřízněných duší divadla Semafor do Prahy na setkání. Tam jsme prvně slyšeli od přímých účastníků, co se na Národní třídě konkrétně dělo, protože z Hlasu Ameriky jsme věděli jen to, že došlo ke konfliktu. Ten ale bohužel nebyl první, takže jsem tomu nepřikládal význam nějaké dějinné události.

Jak vypadala Praha den po 17. listopadu? 
Zajímavé je, že když jsme 18. listopadu přijeli do Prahy, vše bylo uklizeno a po střetu nebylo ani památky. Až v předsálí jsem se ptal písničkáře Jana Buriana, co si pro nás na setkání připravil. On jen stručně odvětil: „Po tom včerejšku ani nemám chuť...“ Já jsem ale v tu chvíli vůbec nevěděl, o čem mluví.

Jak tedy probíhalo setkání "Klubu"?
Krátce po začátku programu najednou na jeviště nastoupili někteří herci - pamatuji si Milana Kňažka nebo Vladimíra Kratinu, ale byli tam i další - a řekli nám, že herci vyhlásili stávku a program vlastně končí. Jenomže prostory jsme jako členové klubu měli k dispozici až do večera a členem je například i hudebník a hudební publicista Jiří Černý, ten vystoupil na pódium a vyzval k debatě. Hovořili pak hlavně očití svědci akce a my jsme se tak dozvěděli informace, které asi jinou cestou získat tehdy nešly. 

To jsme ale stále v Praze, tedy v centru veškerého sametově-revolučního dění. Jak tu dobu vnímala Čáslav? 
Do menších měst a obcí se události listopadu ´89 dostávaly postupně. Lidé tehdy neměli tolik možností získávat informace, takže to bylo složitější než dnes. Přibližně po týdnu mě ale známá pozvala na večer na Malou scénu čáslavského Dusíkova divadla. Oponoval jsem, že dnes žádný program není, ale ona jen řekla: „To nevadí, třeba tam bude něco jiného zajímavého, jen přijďte.“

Co se tehdy v divadle dělo? 
Právě tam bylo založeno Občanské fórum, jehož jsem se tak stal v Čáslavi zakládajícím členem. Na tomto setkání padla mimo jiné také krásná věta jednoho ze zúčastněných, který řekl: „Doteď jsme se báli každý doma, pojďme se přestat bát společně tady a pojďme něco dělat.“ Nebylo to jednoduché, protože všichni si uvědomovali, co dokáží mocenské složky, pokud by se rozhodly to zastavit. Věděli jsme, co se dělo na Národní třídě i předtím, věděli jsme, že stačí slovo a bude povolaná armáda. Naštěstí nikdo žádný takový povel nevydal. 

Ing. Pavel Procházka v listopadu roku 1989 pracoval jako učitel na Střední průmyslové škole v Čáslavi. Stal se jedním ze zakladatelů místního Občanského fóra, které v roce 1990 zvítězilo v komunálních volbách, a v následujících osmi letech potom zastával post starosty města.

Jak se lidé k situaci ve státě obecně stavěli? 
V lidech byl samozřejmě strach a nejistota. Když si představíme, že žili ve strachu v podstatě nepřetržitě od začátku války, tedy padesát let, je jasné, že to poznamená celý národ. Jako učitel jsem tehdy bohužel zjistil, jak se ten stav podepsal už i na studentech, kteří často sami účast ostatních studentů na pochodu 17. listopadu v tu chvíli odsuzovali.  

Jak se to tedy zlomilo? 
Po několika dnech, když už se o situaci v Praze vědělo více a studenti, kteří byli na Národní třídě přítomni, objížděli republiku, aby o tom osobně informovali, ředitelé dostali příkaz zamykat školy, aby se nikdo nedostal dovnitř. Učil jsem tehdy na střední průmyslové škole a najednou jsem slyšel, že se na chodbě děje něco neobvyklého. Stáli tam studenti, kteří - nevím jak - získali klíče od hlavního vchodu, otevřeli si a následně vyšli ven.

Měli studenti v tu chvíli už nějaký plán? 
Oni vlastně ani zpočátku nevěděli, kam chtějí jít, cítili ale jako potupu, že jsou ve škole zamčeni. Řekl jsem si, že musíme jako učitelé za nimi, ale nikdo jiný ven nešel. Zeptal jsem se studentů, co chtějí, a dozvěděl jsem se, že se chtějí domluvit s ostatními školami, což se také postupně stalo a začali spolupracovat. Dokonce zajistili i setkání s tehdejšími soudruhy z okresu, kteří sem přijeli uklidnit situaci. Z jejich vystoupení ale studenti získali pocit, že jsme zase prohráli. Řekl jsem jim, že je to teprve začátek, žádná prohra, jen se do toho teď musíme pořádně opřít. 

Jak se zapojili do událostí listopadu 1989 ostatní místní obyvatelé? 
Stejně jako v jiných městech, i čáslavské Dusíkovo divadlo dalo k dispozici svoje prostory, kde se na Malé scéně konala setkání, besedy. Strach postupně opadal, lidé se začali narovnávat a nadechovat, přicházela euforie. Problém byl v tom, že jen málokdo tehdy uměl promluvit na veřejnosti. Je pravda, že Čáslav revolucí na náměstí, tak jako třeba v Praze, moc nežila. Pamatuji si, že se zde lidé sešli v den, na který byla vyhlášena generální stávka. Na konci jednoho meetingu jeho účastníci udělali lidský řetěz...  
Stále tedy hovoříme o posledních týdnech roku 1989?
Ano, ale je důležité také připomenout, že celá ta proměna probíhala poměrně dlouhou dobu. Nešlo jen o několik dní v listopadu, maximálně v prosinci roku 1989. Další změny se děly i v následujícím roce a částečně ukončeny byly až prvními svobodnými volbami. S časovým odstupem ale máme tendenci si jednotlivé události spojovat, až splynou do poměrně krátkého časového úseku. Tak to ale není - nebylo to tak v době tak zvané normalizace, která také neproběhla v několika měsících, jak by se mohlo nyní zdát, a bylo to tak i v případě přerodu po listopadu 1989. 

Jak tedy vývoj pokračoval přímo v Čáslavi? 
Jak jsem řekl, činnost nově vzniklého Občanského fóra tedy v Čáslavi pokračovala samozřejmě i v dalším roce, kdy už nám tehdejší předseda národního výboru vyčlenil místnost v budově radnice. Byl to tehdejší archiv, vlhká místnost, ale nemuseli jsme se scházet v bytech nebo v hospodách. Došli jsme tak až k podzimním komunálním volbám, kde již zvítězilo Občanské fórum. 

Klíčová slova: