Prohraná válka ještě dříve, než začala. Výhrůžka rozbombardované Prahy byla poslední kapkou v moři bezmoci

Když byl Emil Hácha přijat v Berlíně, aby osobně vyslechl Hitlerovy plány, musel být prezident rozpadající se republiky ošetřen lékařem. V situaci bez správného řešení se nejednalo o diplomatický rozhovor, ale vyslechnutí tragického ultimáta. Československo odpočítávalo poslední hodiny své existence a nacistická vojska bez odporu překračovala hranice.

15.03.2019 - 07:00  
Praha mohla být v plamenech
Zobrazit fotogalerii (3)

Edvard Beneš opustil zemi již po přijetí Mnichovské dohody. Jeho úřad převzal jeden z nejrespektovanějších právníků v Evropě Emil Hácha. Toho nečekal zrovna harmonický rok. Zemřela mu jeho milovaná žena a nakonec stanul v čele umírající republiky. 

Prezidentskou funkci přijal po velkém nátlaku svého okolí a lze jen spekulovat, do jaké míry si byl vědom, jak obrovskou osobní oběť se rozhodl podstoupit. Veden nadějí, že díky svým zkušenostem zachrání alespoň něco z mladé samostatné republiky, usedl na místo, kam se pochopitelně nikomu nechtělo. O tom, jak tragicky bude muset zlomit páteř společně s celým národem, se definitivně dozvěděl ze 14. na 15. března v Berlíně. 

Vůdce sleduje film

O významu a manévrovacím prostoru československé delegace v Berlíně se přesvědčil Hácha na vlastní kůži. Když společně s ministrem zahraničí Františkem Chvalovským dorazil do Berlína, byli nuceni čekat až do 1:30 ráno příštího dne. Údajně čekali, až se Adolf Hitler dokouká na film. Následně se dočkali zdrcujícího stanoviska. Führer Háchovi oznámil, že se chystá během několika hodin okupovat zbytek českých zemí, aby je připojil ke své Třetí říši. 

Pokud by se snad pokusila armáda bránit nebo se Hácha rozhodl nesouhlasil s okupací, byl Hitler rozhodnutý spustit bombardování Prahy. S tímto ultimátem vláda musela souhlasit. 15. března tak německá vojska obsadila české země, aniž by se jim dala naše armáda na odpor. Zlomenou páteř našeho národa nezahojil jeden odvážný ozbrojený odpor. 

Kapka v moři hanby

Okupace je obecně datovaná na osudného 15. března, ale některá německá vojska se přes hranice našeho okleštěného státu vydala už 14. března. Strategickou oblast na Ostravsku obsadila předčasně z obav, aby je polská armáda nepředběhla. Zde je však čekal ojedinělý odpor posádky 8. pěšího pluku Czajakových kasáren v Místku. Boj trval pouhou půlhodinu, protože vojákům začaly velmi brzy docházet náboje. V tento beznadějný moment začalo vyjednávání o příměří. 

Němci překvapení odporem počítali mrtvé. Celkem nacisté přišli o 18 vojáků a 6 těžce raněných. Celá krátká akce naplno ukázala odhodlání českých vojáků bránit vlastní zemi. Jednalo se však o zcela ojedinělý okamžik. Všichni ostatní společně s ustupující politickou reprezentací vyklidili pozice a s bolestí v srdci sledovali, jak bez boje prohrávají válku. 

Protektorát Čechy a Morava

Stát, který byl již po Mnichovské dohodě spíše mrzákem, se musel smířit s tím, že se na několik let stal součástí Hitlerovy Třetí říše. Už 16. března vydal Adolf HItler výnos o zřízení protektorátu Čechy a Morava. Samostatná armáda přestala existovat. Pohraniční obranný systém stál na obdiv nacistickým vojákům, kteří vstoupili na území, kde místo kulek lítaly peprné nadávky. 

Několik zdvižených pravicí loajálních Němců žijících v Čechách přivítalo vojáky, kteří přijali snadnou kořist. Sám Hitler se vydal do Prahy již vpodvečer 15. března. Emil Hácha se z Berlína dostavil jen o několik minut po něm. Údajně byl jeho vlak záměrně zpožděn, aby ho následně mohl Hitler uvítat na Pražském hradě, kde také zůstal přes noc. 

Fotografie z návštěvy Adolfa Hitlera v dobyté Praze jsou smutným symbolem hladkého průběhu okupace. Dodnes ve vzduchu visí hypotetická otázka co kdyby… Reálná šance na obranu zmizela v Mnichově. Výhrůžka rozbombardované Prahy a objektivní zhodnocení šancí naší armády mělo za výsledek klidné podvolení. 

Praha neskončila v plamenech a nebylo prolito tisíce litrů české krve v předem prohraném boji, ale… Národní hrdost, která se v relativně mladé republice stačila zformovat, dostala tvrdou ránu. Vyzbrojená armáda, která čekala na rozkaz pustit se do boje, a namísto toho strnule odevzdala zbraně. 

Pragmatismus vyhrál nad odvahou a hrdinstvím. Nikdo se nepostavil většině. Nebylo památných bitev, nebylo hrdinů. Zůstalo jen několik ohnutých zad, která se rovnají dodnes. Silný a záslužný domácí odboj na tom nemohl nic změnit. Válku jsme tak přežili, ale za jakou cenu?