Milan Kundera slaví devadesátiny. Skutečně spisovatel zavrhl rodnou vlast?

Patrně nejslavnější český spisovatel současnosti, ne-li nejslavnější spisovatel vůbec, slaví devadesáté narozeniny. Vztah České republiky a Milana Kundery se během let několikrát vyhrotil. A dnes se kolem něj chodí po špičkách… Je to však třeba?

01.04.2019 - 10:00   |  
Prohlédněte si celou fotogalerii
Zobrazit fotogalerii (4)

Milan Kundera slaví devadesáté narozeniny. Zpráva, která koluje v posledních dnech prakticky všemi českými médii, není tak docela pravdivá. Milan Kundera toho totiž zrovna moc neslaví, jelikož není žádným tajemstvím, že slavný spisovatel není oslavám narozenin zrovna nakloněn. Vlastně oslavám jako takovým – a to i přesto, že se jeho poslední, francouzsky psaný prozaický text, jmenuje Oslava bezvýznamnosti. Ten v češtině nevyšel a asi jen tak nevyjde. Podobně jako další knihy, které Milan Kundera publikoval již ve francouzštině.

Je jedním z těch, díky kterým si nás v zahraničí připomínají. Pokud cizinci řeknete, že jste z České republiky, pravděpodobně si vás spojí s jedním z následujících – pivo, Jaromír Jágr… anebo právě Milan Kundera. Přesto je vztah Čechů k tomuto spisovateli minimálně problematický. Proč tomu tak je?

Od básní k románu

Milan Kundera se narodil 1. dubna roku 1929. Již v šestnácti letech publikoval první překlady poezie. Zprvu měl však blíže k hudbě než k literatuře, což je zásluhou především jeho otce, významného českého muzikologa, jenž působil dokonce jako rektor Janáčkovy akademie múzických umění v Brně. Přestože Kundera se svými skladatelskými pokusy díru do světa neudělal (ačkoliv si jich ještě po dvacítce dle vlastních slov vážil víc než svého psaní), láska k hudbě a její široká znalost prostupuje jeho dílo.

Přes první časopisecky publikované verše se Milan Kundera dostal k první básnické sbírce. Člověk, zahrada širá vyšla v roce 1953, po ní následovala ještě poéma Poslední máj, jež mapovala poslední chvíle Julia Fučíka, a sbírka Monology. Vedle toho napsal Kundera před třicítkou ještě Umění románu, ve kterém se věnoval dílu Vladislava Vančury.

A pak už přišly knihy. První sešit Směšných lásek v roce 1963, první román, Žert o čtyři roky později. Tímto dílem Kundera takříkajíc prolomil. Minimálně ve své vlasti, kde se krátce po vydání prodalo více než sto tisíc výtisků tohoto dodnes čteného a oblíbeného díla.

Od Islandu k Česku

V roce 1975 Kundera emigroval. Ve Francii psal česky ještě do konce osmdesátých let. A právě z druhé poloviny osmdesátých let pocházejí Kunderovy možná úplně nejznámější knihy. Nesnesitelná lehkost bytí a Nesmrtelnost, která byla dopsána roku 1989 v islandském Reykjavíku. Právě na Islandu je mimochodem Kundera jedním z nejpopulárnějších autorů vůbec a mnoho děl světové literatury bylo do islandštiny přeloženo až díky Kunderovým esejům.

Od poloviny devadesátých let vydává Kundera knihy francouzsky. A pomalu, ale jistě se od něj mnozí čeští čtenáři odvracejí. Kundera své knihy nechce nechat do češtiny překládat. Pokud by je někdo měl přeložit, musel by to být sám. On sám však nemá čas – a tak si mnozí začali myslet, že na nás spisovatel zanevřel.

Kdo však četl Kunderovy francouzsky psané knihy – k tomu stačí znalost jednoho světového jazyka, do všech je Kundera záhy překládán – ví, že autor Nesmrtelnosti se Čechům a Česku věnuje nadále.

Jak víme, v letošním roce se Nobelova cena za literaturu nebude předávat jednomu, nýbrž hned dvěma spisovatelům. Milan Kundera by si ji dozajista zasloužil. Zda ji dostane, to je samozřejmě nejisté. Spíše se však míní, že nikoliv. Důvodů je několik. Nemá smysl je zde vyjmenovávat. Den, kdy nejslavnější český spisovatel současnosti slaví – či spíše neslaví –, by bylo lépe strávit třeba s jednou z jeho knih.