Jeden z nejslavnějších německojazyčných spisovatelů současnosti, Daniel Kehlmann, zaujal především bestsellerem Vyměřování světa. Román o matematiku Gaussovi a přírodovědci Humboldtovi byl přeložený i do češtiny a i zde se setkal s vcelku příznivou odezvou.
V roce 2017 vydal dnes čtyřiačtyřicetiletý spisovatel svůj dosud poslední román. Nese název Tyll a autor v něm nechává ožít literárně oblíbenou postavu středověkého šprýmaře Tilla Eulenspiegela, jehož převyprávěné příběhy mohou znát čeští čtenáři díky knize Josefa Hiršala a Jiřího Koláře Enšpígl.
Skrytá tvář vtipálků
Především přes zprofanovanou bodrost dobrého vojáka Švejka jsme se naučili vnímat šprýmaře a podobně rozverné figurky jako dobráky, kteří sice možná občas uškodí, avšak nemyslí to zle. Jejich chování je takřka vždy motivováno dobrými úmysly, tyto úmysly se však občas obrátí proti nim.
Daniel Kehlmann však vychází spíše z prvotních zpodobnění Tilla Eulenspiegela, který více než dobrácký šprýmař působí jako kazisvět s mnohdy až násilnými sklony. A co je na knize možná vůbec nejvíce pozoruhodné, doba tomuto jeho nastavení přeje, promíjí je a ospravedlňuje.
Přestože je kniha prezentována jako román, ve skutečnosti se jedná o osm povídek (v několika případech by se dalo mluvit i o novelách), jež spolu úzce souvisejí a jež spojuje právě postava ústředního hrdiny. A hned první povídka, nazvaná Boty, naznačuje, že Tyll je spíše antihrdinou než hrdinou.
Do města, v němž se povídka odehrává, přijíždí jako známý provazochodec, který slibuje velkou podívanou. Na to, aby mohl předvést, co umí, tvrdí Tyll, však potřebuje, aby mu obyvatelé vesnice odevzdali každý svou levou botu. Poté, co ve vzduchu předvede několik spektakulárních kousků, hodí boty mezi lidi a vybídne je, aby každý našel tu svou.
Vznikne tím samozřejmě nesmírný zmatek a pozice se promění. Zatímco předtím se bavili lidé pohledem na Tylla, teď se baví Tyll pohledem na zmatené obyvatele města. Když pak známý komediant město opouští, oběti jeho krutého žertu mu nespílají, nýbrž doufají, že si je bude pamatovat.
Blíží se totiž jejich konec, jak přicházejí žoldnéři, kteří "byli hladovější než obvykle a pili ještě více. Už dlouho nevstoupili do města, které jim nabízelo tolik. Stará Luisa, jež spala hlubokým spánkem a tentokrát neměla žádnou předtuchu, zemřela v posteli. Farář zemřel, když se postavil k obraně před průčelí kostela. Lisa Schochová zemřela, když se pokoušela schovat zlaté mince, pekař a kovář a starý Lembke a Moritz Blatt a většina ostatních mužů zemřeli, když se snažili chránit své ženy, a ženy zemřely, jak ženy ve válce zkrátka a dobře umírají".
Nevidět černobíle
Tyllova škodolibost není samoúčelná, nýbrž ji lze interpretovat i skrze nelítostnou dobu třicetileté války. Ostatně Tyll není ve všech textech hybatelem děje a právě ty části, v nichž je spíše pozorovatelem (respektive vedlejší postavou), naznačují, že i s ním dějinné či sociální okolnosti pěkně zahýbaly – byť se to z jeho škodolibého šprýmování na první pohled nezdá. Tyll není zdaleka jednorozměrná postava ani postava, již lze plně vystihnout skrze to, jak se chová. Anebo možná ano, ale musíme si toto chování zasadit do dobového kontextu.
Kniha zčásti funguje jako působivý obraz překotné doby, tento obraz se však opakovaně stává v rukou Tylla zdánlivě pouhou hříčkou. Po dočtení se na mysl dere otázka, zda právě takto vykloubené obrazy nám o době, ale i o lidech v ní (a snad i o nás samotných) neříkají zdaleka nejvíce. I proto je Tyll postavou, kterou stojí za to připomínat a jejíž význam sahá dál než za pár nejapných vtípků. Stejně jako je hloupé bagatelizovat Švejka na dobrosrdečného trumberu, který se ze všeho vykecá.
