Osvobozené divadlo jako největší kritik nacismu. Voskovce a Wericha zachránil útěk do USA

Jiří Voskovec a Jan Werich patřili mezi největší kritiky nastupujícího nacismu
Zobrazit fotogalerii (3)
19.02.2020 - 12:00  

Málokdo si ve vyhrocené době nastupujícího nacismu dovolil nevybíravě kritizovat Adolfa Hitlera. Ostré vtipy Osvobozeného divadla však dávaly jasně najevo, s kým to bude mít svět dočinění. Po Mnichovské dohodě bylo Osvobozené divadlo zavřeno a Voskovec s Werichem si život zachránili útěkem do USA. Čím provokovali samotného vůdce? 

Voskovec s Werichem se na prknech Osvobozeného divadla pustili do velmi úspěšného divadelního projektu s názvem Vest pocket revue. Jejich první společná hra naznačila, v čem je jejich humor vzácný a odlišný. Kromě nastaveného zrcadla společnosti se  totiž nemilosrdně a s velkou dávkou odvahy pustili do politické satiry. Nástup nacistického režimu v Německu si nemohli nechat ujít. 

Osel a stín

Antisemitismus, nacionalismus, agrese a totalita. Nacistické Německo se postupně pod vládou Adolfa Hitlera měnilo od základu. Už v roce 1933 se k tomuto tématu Voskovec s Werichem vyjádřili dosti peprně skrze hru Osel a stín. Varovali tehdy před nejrůznějšími vůdci, kteří jsou schopni účinně a nebezpečně manipulovat dav. 

V té době dokonce německé velvyslanectví podalo diplomatický protest. O rok později se jejich politická satira obrátila vůči domácím projevům nacismu. Ve hře Kat a blázen se stupňovala kritika nacismu, která vyústila v jednu z nejodvážnějších protifašistických her oné doby. Balada z hadrů z roku 1935 se sice odehrávala ve středověku, ale kritika aktuálních poměrů byla nepřehlédnutelná. 

V roce 1938 už Osvobozenému divadlu teklo do bot. Ve hrách Těžká Barbora a Pěst na oko se kritika nacismu stále vyostřovala a terčem vtipů byl otevřeně Adolf Hitler a jeho plán na uskutečnění třetí říše. V jednom představení padla věta, která mnohé z toho vystihuje: „Je lepší střílet z kultury, než střílet do kultury.”

Odvaha až do poslední chvíle

O tom, že bojovat kulturou vyžaduje ještě více odvahy než vzít do rukou zbraň, vypovídá i jejich vystoupení v pohraničí, kde se v roce 1938 situace zásadně vyostřovala. Na táboře pro české a německé děti v Sudetech upozorňovali na stále rostoucí nenávist ze strany Německa. 

O tom, jak odvážně se dvojice umělců pouští do kritiky tehdejších dějinných událostí, hovoří jasně tato věta: „Na druhé straně hranic učí své děti, že válka je vznešená, a učí je nenávidět děti jiných ras. My v Československu si tohle nenecháme namluvit.”

Mnichovská dohoda byla pro celé Osvobozené divadlo osudová. Jejich program se tak stal opravdu nebezpečným hlavně pro umělce. Nová hra Hlava proti Mihuli se premiéry nedočkala, protože 10. listopadu padl verdikt ministerstva vnitra, které celé divadlo zavřelo. Úřad své odůvodnění popsal tak, že Voskovec s Werichem otevřeně projevují komunistické názory a pouští se do nevybíravého zesměšňování politiky a úřadů. 

Paradoxně jim tento zákaz v roce 1938 zachránil život. Kdyby Osvobozené divadlo hrálo až do března roku 1939, kdy přišla okupace, pravděpodobně by oba hlavní představitelé skončili v koncentračním táboře. 

Útěk do USA

Voskovec se do USA vydal ještě na Silvestra v roce 1938 a Werich s Ježkem ho následovali o devět dní později. Jaroslav Ježek se konce války nedožil a zemřel v roce 1942 v New Yorku. Jan Werich se do vlasti vrátil v říjnu roku 1945 a Voskovec ho následoval o rok později. 

Sláva prvorepulikového Osvobozeného divadla už se nikdy nevrátila. Nejdříve zkusili fungovat zcela nezávisle na penězích od státu a vrátili se na scénu s předválečnou hrou Pěst na oko. Jiří Voskovec vycítil, že je čas znovu odejít, a tak využil funkci delegáta UNESCO v Paříži jako přestupní stanici zpátky do USA, odkud se už nikdy nevrátil. 

Rozdělená dvojice už samostatně nikdy nedosáhla takového úspěchu a kvalit jako při společné práci. Je však zcela nutné si připomenout jejich předválečnou odvahu v drsné kritice nastupujícího nacismu.