Spisovatel Miroslav Pech: Dokážu si představit, že bych psal od pondělí do pátku

Spisovatel Miroslav Pech patří k nejvýraznějším tvářím mezi mladými českými prozaiky. Nedávno vydal v těsném sledu hned dvě knihy, novelu Otec u porodu a hororový Mainstream. Jak je na tom hororový žánr? A co Miroslav Pech píše raději? Přečtěte si v rozhovoru...

10.12.2018 - 11:30   |  
Co doporučuje Miroslav Pech? Prohlédněte si celou fotogalerii
Zobrazit fotogalerii (3)

Během posledních dvou let vám vyšly hned čtyři knihy. Dokázal byste říct, kterou z nich máte nejraději, nebo je to s knihami skutečně jako s dětmi?

Takhle, od roku 2013 mi vycházejí knihy, za kterými si dokážu stát a nepřemýšlím o nich jako o lepších a horších. Je možné, že k takovému hodnocení časem dojdu, ale momentálně ani nemám čas se podobnými věcmi zabývat.

Jak často píšete?

Hodně málo, spíš nárazově. Jakmile jsem doma sám, sednu k počítači a píšu, klidně celý den. Dokážu si představit, že bych psal od pondělí do pátku, ale psaní mě neživí, tím pádem si musím vystačit s tím, co je. V průměru píšu tak dva dny v měsíci.

Především v souvislosti s Cobainovými žáky a Otcem u porodu se často mluví o generační výpovědi. Zamýšlel jste něco takového?

Ne. A abych pravdu řekl, je mi to buřt. Svého času se v médiích řešilo, jestli Cobaini jsou, nebo nejsou generační výpovědí, jako kdyby na tom záleželo. Mně jde pokaždé o to, napsat dobrý příběh. Takový, který by mě jako čtenáře mohl zajímat. O jeho významu nebo nevýznamu rozhodne čas.  

Tituly Cobainovi žáci a Otec u porodu vyšly v Argu. Předtím jste publikoval v menších nakladatelstvích. Jak jste se do Arga dostal a proč zrovna tohle nakladatelství?

Argo jsem měl vždycky rád, vydalo a vydává spoustu zajímavých titulů, říkal jsem si, že by bylo fajn se k nim s některou knihou dostat. Nakonec jsem oslovil Jitku Hanušovou, jestli by některému z jejich redaktorů doporučila Cobainy. Poslal jsem nějaké ukázky z rukopisu a za pár měsíců se ozvala Hana Zahradníková, že o knihu mají zájem. Ale abych to uvedl na pravou míru, neřeším, jak "velká" nebo "malá" jsou nakladatelství, u kterých publikuju, ale to, jestli jsou mi sympatická, jestli jsou mi něčím blízká.

Co vůbec ty dvě knihy spojuje? Jejich obálky sugerují návaznost, ale ta tam nějak explicitně není…

Hodně lidí se mi ozývalo s tím, že jsem v Cobainech sepsal jejich vlastní dospívání. Podobný pocit může mít čtenář i u Otce, kde se vypráví o několika měsících, které předcházejí narození dítěte. Jsou to zkrátka takové příběhy ze života, s jejichž postavami se člověk může lehce ztotožnit. Autorem obálek k oběma knihám je Daniel Kyncl a pojal je tak, že skutečně vzbuzují dojem pokračování, což nevyvracím ani nepotvrzuju. 

Píšete i horory. Co je vám bližší?

Momentálně určitě horor, kterému se autorsky soustavně věnuju od roku 2016. Ale psal jsem ho vždycky, už před Pavlou (sbírka povídek Napíšu Pavle z r. 2013 – pozn. red.), jen o tom nikdo nevěděl. Letošní knihou Mainstream jsem se v podstatě vrátil ke svým kořenům, k žánru, který odjakživa miluju. Těší mě, jaký vzbudila kniha zájem, ať už u nás, nebo v Polsku, kde vyšla jako první. Hororu se chci určitě věnovat i nadále.

Nemyslíte, že je u nás hororová literatura trochu opomíjená?

Určitě stojí ve stínu jiných žánrů, především detektivek, thrillerů, sci-fi a fantasy. Protože je mi horor ze všech uvedených nejbližší, je mi to přirozeně líto, na druhou stranu horor je tu tak dlouho a ve světě má tolik fanoušků, že si o jeho existenci starost nedělám. Je to výjimečný žánr a jako takový přežije.

Co z hororové literatury byste doporučil?

Tohle je hodně o vkusu. Někoho baví duchové, jiného zombie, někdo ulítává na hardcore, exploitation, slasheru, splatteru, kosmickém hororu, weird... Já se přirozeně snažím sledovat všechno. Díky nakladatelství Carcosa, která vydala i Mainstream, se k nám na jaře dostal první knižní zástupce hororového subžánru bizzaro fiction, a to v podobě Strašidelné vaginy od Carltona Mellicka III. To je vážně zajímavý směr, za jehož prapředky považuju třeba i Richarda Brautigana, Borise Viana či Harryho Crewse. Ale bizzaro jde pochopitelně trochu dál. Osobně si vždycky rád přečtu třeba Jacka Ketchuma, Cliva Barkera nebo Stephena Kinga. V poslední době mě hodně zaujal román Hlava plná přízraků od Paula Tremblaye a Děti Halloweenu B. J. Freemana a Normana Prentisse. Taky jsem teď četl povedené hororové mangy, Ryby a Skrýš. V létě vyšla vydařená povídková sbírka Hleď, prázdnota od Philipa Fracassiho. Výborný je John Ajvide Linqvist a další Skandinávci jako Steinar Bragi či Marko Hautala. Ze starších autorů bych doporučil Richarda Mathesona. Kdo si v hororech potrpí na nechutnosti, určitě by měl sáhnout po románu Oddíl od Nicka Cuttera nebo Slimácích Shauna Hutsona. Zkrátka je toho hodně.

A co z té, řekněme, mainstreamové?

Pro mě už je mainstream v podstatě všechno, co jde do běžné knižní distribuce. Ale asi vím, jak to myslíte. No, i tenhle seznam by byl dost dlouhý… Teď jsem třeba četl jednu fakt povedenou věc, snad až fajnšmekrovskou. Napsal ji Paul La Farge a jmenuje se Noční oceán. Asi takhle, kdo máte rádi H. P. Lovecrafta a styl Roberta Bolaňa, jděte do toho.

Připravujete něco nového?

Asi ano… Ale dokud si nebudu jistý, že kniha opravdu vyjde, radši o ní nic prozrazovat nechci.