Katarze přišla, když jsem jela motorkou proti skále, říká politička Milena Povolná

Pro šťastný návrat z cest má Milena Povolná čtyřlístek v dokladech
 

V mládí pracovala v Jawě, v padesáti si sama udělala řidičák na motorku a od té doby poznává svět na dvou rychlých kolech. Zastupitelka Týnce nad Sázavou a motorkářka Milena Povolná.

Nepokukují po motorce i vaši vnuci a vnučky? Už jste někoho z nich svezla?
Zatím si na ni jen sedají a nechají se vyfotit. Doufám, že je nenapadne mě napodobovat. To bych strachy umřela.

Tipuji, že když si člověk sedne na motorku, musí mít adrenalin v krvi odjakživa, jen možná v přetavené podobě. Jak jste ho ventilovala dříve – v mládí, v manželství, když byly děti malé a následně třeba i v zastupitelstvu?
Nevím, jestli je to adrenalin, ale určitě je to touha poznávat své možnosti. Zkusit se má všechno a pak se uvidí, jestli to půjde. Žádný učený z nebe nespadl. Člověk se musí snažit a nedat se odradit neúspěchy.

"Koníčky kromě mototuristiky jsou pro mě obtížné, není čas, mám spíš spoustu zájmů. Mám sešit, kde si píšu, co který den musím udělat, nebo chci udělat. Někdy si přeji, abych se nudila, to se nedaří. Zatím mě potřebují i jako babičku, což si moc užívám," říká Milena Povolná.

Pracovala jste dlouhá léta v Jawě - co bylo impulsem, že jste si řidičák na motorku udělala „až“ ve svých padesáti letech? Byl to pouze fakt, že vám odrůstaly děti, nebo jste si s tou myšlenkou pohrávala již dříve, jen jste sbírala odvahu? Pamatujete si na okamžik, když jste řekla „tak ano, jdu do toho“, podala žádost o řidičák a následně pak řekla rodině?
V Jawě jsem na jízdu na motorce moc nepomyslela a dlouho jsem neměla ani řidičák na auto. V roce 1989 byl problém s prodejem motocyklů, a tak jsem začala vydávat časopis pro motorkáře s názvem Mototuristika. Chtěla jsem podpořit zájem o motorky jako prostředek k cestování a poznávání světa. Také jsem se snažila podpořit prodej zavedením splátkového prodeje. Od jednoho zákazníka se mi vrátila havarovaná a nesplacená motorka, tak co s ní? Dala jsem ji opravit a rozhodla se, že to zkusím. Po pěti letech vydávání časopisu jsem měla už mezi mototuristy kopu přátel, kteří se divili, že píšu o cestování a sama nejezdím. Tehdy jsem už totiž absolvovala i jízdu do Norska až na Nord Cup jako řidič doprovodného vozidla. Dokonce se mnou jela i dcera jako tlumočnice. Když jsem pak měla motorku a další Rallye FIM byla do Francie, tak už jen zbývalo pořídit si k ní řidičák.

Jak na to reagovali vaši nejbližší a okolí? Říkáte, že byste se bála, kdyby jezdily vaše děti. Ony, manžel a vnoučata se o vás nebojí? Jak často někam vyrážíte – po Česku i do zahraničí?
S rodinou jsem se moc neradila, jen možná jsem zaslechla něco o bláznech, ale to na mě neplatí. Nejdřív to bylo drsné, ale každým rokem to bylo lepší. Jezdím jen na akce FIM a taky pár srazů, ale ne na ty s mokrým tričkem a duněním hudby. Rozsah dálek je od východu k západu Estonsko - Španělsko a od severu k jihu Anglie – Chorvatsko. Je to až neuvěřitelné, ale za těch sedmnáct let už jsem Evropu projela křížem krážem. V posledních letech jezdím většinou sama a s výpravou se sjedeme až na místě konání akce. Nejkrásnější země je ta naše! I když třeba Norsko je svou divokostí zase nezapomenutelné. Motorkáři mají rádi zatáčky. Ty se nejlépe užijí v alpských průsmycích, ale já se přiznám, že prudké zatáčky pravé a do kopce nejsou můj šálek kávy.

Přes 1000 motocyklů na Rallye FIM v Liptovském Mikuláši

Co vám v osobní „výbavě“ nesmí chybět? Nemyslím ale na motorce, nýbrž v batůžku, ve vašich osobních věcech – například něco pro šťastný návrat (od muže/dětí/vnoučat), fotky, kus oblečení, šátek na hlavě, náramek na ruce, řetízek na krku, talisman na motorce... Je něco takového, bez čeho neodjedete?

Snažím se najít čtyřlístek, který si dávám do dokladů. A pak mám kamínek, bez kterého neusnu ani doma. Ten si beru vždycky s sebou.

 

Jezdíte slušně a spořádaně v kolonách, nebo projíždíte i mezi auty?

Když jedeme na vyjížďku, tak je správná jízda ve skupině základ. Když jezdím sama, tak vzhledem k tomu, že mám 125ccm, tak má rychlost předpokládá, že nebude moc vozidel, která bych předjela. Mezi auty projíždět je nutnost třeba v kolonách v Rakousku u tunelů, protože kdybych měla jet pomalu a pořád řadit, tak bych asi brzy dojela.

Cestujete tak moc až na motorce, nebo část zemí, které jste objela na motorce, jste si prošla i jako turista – třeba s rodinou na dovolené?

Dřív jsem moc necestovala a s rodinou se čtyřmi dětmi jsme byli u moře v Bulharsku, pak na Šíravě a taky na Máchově jezeře…

Váš nejnebezpečnější zážitek na motorce?
Nejnebezpečnější zážitek jsem měla ve Švýcarsku, kdy jsem v mikrospánku jela proti skále, ale včas jsem se probrala a srovnala to. To byl okamžik katarze, kdy jsem se rozhodla, že budu jezdit sama, abych si mohla odpočinout, kdy to potřebuji, a nejen tehdy, když má přestávku skupina. Havárku jsem taky zažila a byla pak šest měsíců na vozíku, ale to bylo proto, že jsem se nechala vytočit, když mě jeden pitomec vytlačoval ze silnice a potkala se se Suzuki Swift. Jak se ale říká, co tě nezabije, to tě posílí. Srovnala jsem si život a už možná vím, co je důležité a na co „přijde kredenc“. Myslím, že jedině vlastní zkušenost může člověka upozornit, jak je důležitá bezbariérová přístupnost. Pro mne tato, byť nechtěná realita, je důležitá, abych si na to vzpomněla, když se něco chystá budovat.

Co musí žena mít, aby ji „chlapská společnost“ motorkářů přijala jako rovnocenného parťáka?

Oceněné řidičky z české výpravy

Myslím, že ani nechci být rovnocenný parťák, to ani nejde, ale respektovaná parťačka asi jsem. Já mám dva mladší bratry, hrála jsem fotbal i nohejbal na rodinné dvojičky s naším tátou, který byl fotbalistou. Studovala jsem strojní fakultu, kde jsme byla v kroužku jen 4 děvčata, prostě mezi chlapama jsem, včetně Jawy, pořád, a tak vím, že nesmíte být ani blbá, ani za blbce. Pak je šance, že to bude fungovat.

Jste jako řidička v autě k motorkářům na silnicích tolerantnější a ohleduplnější, i když třeba udělají nějaký „kiks“? Díváte se na ně jinak?

Každý motorkář, když jede v autě, chová se k motorkářům s pochopením, ale ty zoufalce, kteří si potřebují něco dokazovat, odsuzuje. Když jedu v autě, pořád se mi chce zdravit, jak se zdraví motorkáři, když nějakého potkám, ale vím, že oni si „plechovek“ moc nevšímají.

Motto: "Nejvíc se mi potvrdilo, že všechno špatné je pro něco dobré. Vždycky se časem ukáže, že co se zdálo katastrofou, přispěje k něčemu novému," dodává Milena Povolná..

Když přijedete z dlouhé cesty domů, odstavíte motorku, přivítáte se s rodinou, dáte si sprchu, co uděláte potom jako první? Co musíte mít, řekněme jako rituál – dáte si kafe, jdete na večeři, prospíte celý den a podobně?
Asi všechno, co říkáte, s tím, že k večeři si přeji pořádný kus masa.

Na co nejčastěji myslíte, když jedete dlouhou cestu sama – například ve večerním klidu, když se stmívá, v noci, kdy nehrozí nebezpečí v podobě velkého provozu? Máte silnici takzvaně pro sebe, můžete jet „na pohodu“, co se vám tak honí hlavou?
Celá cesta je totální úklid v hlavě. Je to jen boj o holý život a uspokojování základních životních potřeb. Taky jsem dvanáct hodin v sedle, což je pořádný záhul. Užívám si třeba, když si dojdu na večeři v kempu nebo v městě, kde nocuji. Jinak si vařím na vařiči u stanu, takže žádný komfort. Taky nemůžu někdy usnout, protože pořád „jedu“. Pohoda je, když si jedu svým tempem, nebloudím a dodržuji itinerář.

S anglickými řidičkami

Na co jste pyšná, že jste jako zastupitelka Týnce mohla/pomohla schválit a co funguje ve prospěch místních?
Jsem už v pátém volebním období. Dala jsem si jednu pauzu, že už jsem stará a měli by se toho ujmout mladší, jenže ti se do toho moc nehrnou. Myslím, že to nejzávažnější se nám podařilo při privatizaci bytů. I když jsme jí nedokázali zabránit, tak jsme alespoň dosáhli velmi přijatelných cen, a tak devadesát procent obyvatel bydlí ve svém. Snažím se navrhovat i podporovat vše, co bude užitečné pro občany Týnce a osad kolem. Ne vždy se to daří, ale často dochází na má slova, kdy jsem upozornila na možný problém, ale řešení se zdálo zbytečné, že prý až to nastane, tak to budeme řešit. To není můj styl, ráda problémům předcházím. Proto teď usiluji o vypracování strategického plánu rozvoje města s perspektivou 15-20 let, aby se dělaly věci s rozmyslem a ne jen jako hurá, když zbudou peníze. Týnec už má skoro vše, co potřebuje, ale místní části jsou trochu ve stínu, tak se snažím, aby se vše s rozumem vyvážilo.

 


Hobby