Senátor Hraba: Napadený člověk musí dopředu vědět, že se smí bránit i se zbraní v ruce

Podle senátora Hraby je správná doba, aby se zrevidovaly pravidla obrany v krajní nouzi třeba pokud jde o použití zbraně
Zobrazit fotogalerii (3)
30.01.2020 - 06:59  

Představte si situaci, že v noci spíte a dorazí nečekaná návštěva. Nejde sice o tchyni, ale o zloděje. Použijete baseballovou pálku? Pošlete na něj psa? A co když lupič přijde k úhoně? Tak budete popotahováni a možná dostanete pár let natvrdo. I proto se snaží senátor Zdeněk Hraba o novelu trestního zákona, která by posílila práva lidí při efektivní obraně proti lupičům. Tedy možnost bránit svůj život, své blízké a svůj majetek.

Pane senátore, čeho přesně chcete docílit vaší novelou?
Jednak jde o to, že by se v případě nutné obrany mělo k přihlédnout k vyděšení, úleku či překvapení. Ten, kdo útočí, je přeci připravený, na rozdíl od toho, kdo je napaden. Toto by tedy mělo být zohledněno stejně jako charakter a osoba útočníka a obránce. Pro inspiraci nemusíme chodit daleko, například slovenská úprava má jak nutnou obranu, tak i nutné použití zbraně popsané velmi dobře a funguje to.

Česká úprava je už tedy překonaná, zastaralá?
Ano. Když se podíváme do historie, tak nutná obrana měla svá specifika jako leknutí, strach a tak dále už v minulosti. Už v roce 1852 to bylo součástí trestního zákona, tedy za rakouského mocnářství. Nejde tedy o nic nového, jen je třeba reagovat na současný stav. V dnešní době útoků přibývá. Nejnovějším příkladem je organizovaný gang na Praze-východ, kde si policie neví rady, nemá se čeho chytit. Je správná doba, aby se zrevidovala pravidla obrany v krajní nouzi, třeba pokud jde o použití zbraně.

Dobře, ale není to snadno zneužitelné? Budu se chtít někoho zbavit, pozvu si ho na návštěvu, zabiju a pak řeknu, že mě vyděsil...
Samozřejmě takové věci musí být ošetřené. Když se zase podíváme na slovenskou úpravu, tak jasně říká, že nesmí dojít k úmyslnému zabití po vniknutí do obydlí. Existuje nedbalostní trestný čin jako ublížení na zdraví s následkem smrti, což má i český právní řád. Takže právo umí reagovat na jednotlivé případy. Dokonce se vedly velké diskuse o tom, zda jde strach prokázat. Osobně si myslím, že strach by měl být presumován. Dokazovat, že nešlo o strach, by měl útočník, ne poškozený. Důkazní břemeno by se zde mělo obracet. I to ale české právo zná a využívá se například v pracovních sporech, diskriminačních či spotřebitelských.

Zdeněk Hraba
- od roku 2018 senátor za obvod 41 - Benešov
- člen hnutí STAN, od roku 2019 člen předsednictva
- titul Ing. získal na VŠE v Praze, tituly JUDr. a Ph.D. na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze
- žije v Říčanech, je ženatý a má dvě děti

A strach se dá opravdu dokázat?
Nedá. Dělají se různé rekonstrukce, jak se daná událost stala.

Kdo by pak posuzoval, že obránce se lekl, bál se nebo cokoli jiného?
Posuzuje se to v rámci trestního řízení, bylo by to na znalcích, zřejmě v oboru psychologie. Takže adekvátní odborník by přednesl závěr, jak daný člověk reaguje na stresové okamžiky, jestli jeho jednání bylo promyšlené a tak dále. Příkladů je ovšem celá řada, život je barevný a právním předpisem se to nedá všechno vyjmenovat.

Nemáte trošku obavy z toho, že se vyrojí řada rádoby chytráků, kteří začnou vykřikovat, abychom se ozbrojili?
Takové argumenty se objevit mohou a objevují se třeba se změnou listiny základních práv a svobod. Ale je na nás, abychom takové argumenty vyvrátili, protože tomu tak opravdu není. Protože aby se člověk mohl ozbrojit střelnou zbraní, musí složit náročné zkoušky jak technické, právní, tak i psychologické. Takže prakticky nepřichází do úvahy, že by se kvůli mému návrhu rozšířilo ozbrojování střelnými zbraněmi. A pokud jde o jinou zbraň, tou se může stát vlastně cokoli. Nakonec, kdo se chce bránit v rámci nutné obrany nebo obydlí, už nějaký předmět na obranu doma má. Pak je pouze otázka, o co jde a jestli je obrana přiměřená. Je to tedy hlavně o tom, aby člověk, který se brání, měl větší právo a dopředu věděl, že se smí bránit.

Ale to už přeci dnes v zákonech máme, nebo ne?
Vyrojila se kritika, že judikatura to dnes upravuje přesně. Problém je však v tom, že není konzistentní v odpovědi na otázku, co je trvající útok, co je hrozící útok, jestli se dá nutnou obranu zahájit proti útoku nezletilého či duševně nemocného. Jestli jde o nutnou obranu nebo krajní nouzi, protože k nutné obraně můžete použít větší intenzitu. Jasně, něco možná judikatura opravdu řeší, ale kdo to ví? V podstatě je to dnes tak, že se něco stane, a já pak musím čekat, zda to byla nutná obrana nebo ne. A to je podle mě špatně.

Čistě teoreticky – pokud by vaše novela byla už dnes, pomohlo by to v případě gangu na Praze-východ?
Pravděpodobnost, že tito lidé narazí na někoho v obydlí, do kterých vstupují, je docela velká. A kdyby se majitel mohl bránit, mohlo by to lupiče svým způsobem demotivovat. Minimálně si budou ověřovat, jestli v domě nikdo není. Další věc se týká samospouštěcích zbraní. Kdy je nutná obrana a kdy ne? Zase jsou spory, jestli byl odvracen hrozící útok nebo nebyl. Za zbraň ale přeci můžeme považovat i psa, který dokáže zabít. V současné době by šlo minimálně o nedbalost majitele zvířete, kdyby zloděje, který chtěl „jen“ loupit a neusiloval i ničí život, napadl a ublížil mu. Takže další problém, který je třeba vyřešit.

Tabulka „pozor zlý pes“ na plotě v takovém případě nestačí?
Je pro lupiče určitým varováním. Judikatura se však v tomto směru vyvíjí a nemyslím si, že by byla úplně přesvědčivá.

„Jako bývalý zastupitel Středočeského kraje stále chodím na jednání jako host. Na tom minulém jsem zaznamenal dílčí úspěch opozice, kdy na její návrh nebylo projednáno vyrovnání mezi krajem a společností Mladá RP. Slušně řečeno, šlo o hodně nepřipravený návrh. Čísla vycházela z úplně jiných dat, znalecký posudek byl číselně mimo. Vůbec nebral v potaz reálné ceny. Jsem zvědav, jak se to bude dále vyvíjet.“

Co policista na hlídce, není větším strašákem než jakýkoli zákon?
Podepsal jsem Jesenickou výzvu spuštěnou starosty obcí, kde gang zlodějů řádil. Tedy starostkou Mnichovic Petrou Peckovou, jesenickým starostou Pavlem Smutným a starostou Dolních Břežan Věslavem Michalikem. Ta výzva se týká právě zlodějů řádících na Praze-východ a nedostatku policistů v tomto regionu. Určitě je množství policistů preventivní věc, tam není sporu. I potom v rámci vyšetřování samozřejmě platí, že čím více policistů je nasazeno, tím větší pravděpodobnost odhalení pachatelů máme. Policista ale nemůže být všude, to je také třeba si uvědomit.

Cítíte jako senátor větší potřebu této instituce?
Myslím, že Senát má svůj smysl. Může se diskutovat o tom, jak je koncipovaný, zda v něm mají být třeba zástupci regionů ve stylu USA, či má být 81 volebních obvodů. Princip poměrné při volbách do Sněmovny a většinové volby ve volbách do Senátu je podle mě ideální tak, jak funguje.

Spíš jsem to myslel jako pojistku demokracie...
Určitě! Dokonce bych rozšířil článek 40 Ústavy, který říká, ve kterých záležitostech je Senát nepřehlasovatelný. Třeba v případě zákona o státním zastupitelství, NKÚ, České Národní banky apod. Dokážu si představit, že v tomhle by mohla být role Senátu ještě silnější. Ale na to musí samozřejmě existovat široká politická shoda.

Vy jste inicioval změnu Ústavy, aby měl Ústavní soud větší pravomoci, pokud jde o rozhodování o skutcích prezidenta. Tato snaha je stále aktuální?
Obecně, aby mohl závazně vykládat ústavní normy, pokud by se na něj obrátila jedna z komor, vláda či prezident. Ústavní soud by mohl závazně říct, co ta a ta norma znamená, že prezident může zvážit nějakou věc, do kdy musí jmenovat vládu, jestli může vláda v režimu, kdy nemá důvěru, pracovat bez omezení nebo ne a tak dále. Protože vláda bez důvěry nemá prakticky nikoho, kdo by ji kontroloval. A to asi všichni vnímáme, že je špatně. Teď existuje hodně navržených změn Ústavy k projednání a k její novelizaci se přistupuje velmi opatrně, což je nepochybně správné. Proto je třeba nejprve vést o těchto tématech diskuzi jak s odborníky, tak hlavně s kolegy senátory. Nechci systém zahltit a diskusi rozmělnit, nicméně mé návrhy nevyšumí.