Hanka byla a nadále je slušná holka, teda ve 42 letech dávno dáma, ale fakt na svůj věk doslova super baba. Minimálně bych jí hádal, kdybych ji neznal, o 5 let méně. Co o 5 let, ale i o deset let méně, Známe to všichni, oblečení a mejkap dokáží své. Dvě děti, žila sama v bytě a přes léto s holkami jezdila k rodičům, soboty, neděle na chatě, a tak si to užívala, ale jak padl čas žití v Praze, a děti vypadly z domova, nastala u ní obligátní otázka, co s časem a kam jít.
Vždycky po ránu jsem si dal u ní v práci šálek kafíčka, při kterém jsme slupli vždy něco z kantýny, a tak jsme o tom všem mudrovali, kde je ten zakopaný uštěkaný pes. Až jednou jsem při kavču jen tak halabala dal Hance otázečku od srdce.
„Hani, proč si nedáš inzerát na seznamku? Flákni tam fotku, napiš věk, výšku, záliby, práskni na sebe, že máš dvě děti, jsi hezká baba, to budeš mít odpovědí…“ a málem jsem se u toho udusil. S plnou pusou koláče s tvarohem se nemá mluvit.
„Myslíš? Jako inzerát, že chci chlapa?“ otázala se zpětně Hanina.
„No, a koho bys chtěla, pavouka pro štěstí?“
„Když já jsem technický anti talent v tomhle světě. Sice jsem už čučela na odkazy a tak, kdo co píše, ale nemám odvahu.“
Ach jo, a to je adminka. Ale na druhou stranu zvládala počítač jedna radost, psaní a tabulky jí šlo dělat jak z praku, tohle mně nejde dodnes. Hanka byla moje „Help Line služba“, kdykoliv k dispozici.
„Nekeckej, pojď, hodíme to tam, trvá to tak 10 min a uvidíš, jak se mužíci o Tebe poperou.“
„Tak jdeme na to, stejně teď nemám co dělat“ odpověděla Hanina a pustila mě ke kompu.
Ouvej, sakra, kam čert nemůže, tam vlezou ajťáci. Zkrátka, co se dalo, to zaheslovali, zamezili, zatrhli. Hlavně, když k nim vlezu do království, tak z monitorů zírají na mě lepé ženy, a Skype s ICQ jedou na plno. No jo, ale co s tím?
„Hele, Romčo, a co děláš teda dneska na večer?“ optala se Hanka.
„Proč se ptáš? Nevím, asi doma, máš nějaký návrh?“
„Mám. Pokud máš čas a nevadí Ti to, udělám doma mňamku a Ty mi ten inzerát a fotku dáš na net z mého počítače. Souhlas?“
Souhlasil jsem. Pořád lepší se šťourat v počítači a zamlsat si, ale i pomoci jedné super kolegyni z práce, než se koukat na televizi a na to, co už jsme viděli x krát dokola.
A k tomu ta slíbená mňamka. Věděl jsem, že si zamlsám, protože Hanka byla stejně rozežraný tvor jako já. Jenže jaksi asi mimozemský. Pořád něco v mlsné kušně přehazovala, na talířku v kanclu pořád něco se povalovalo k zobnutí, ale hlavně, kam ta holka to dávala?
Byla štíhlá, vysoká, žádné OTP kolem sebe, ale ládovala se kdekoliv a čímkoliv. Někdy jsem ze židle jukal pod ní a za ní, zda to nepadá na zem. Nepadalo. Asi Julča, nebo jak se její tasemnice jmenovala, to zvládala za ní sežrat. Jiné vysvětlení jsem pro to neměl.
Domluvili jsme se a na večer jsem už stepoval hladový u Hanči před bytem. Klink, bink, zabimbal zvonek, a dveře se otevřely.
„Pojď dál, kuchtím, ale počítač je zaplej,“ uvítala mě s úsměvem Hanina se zástěrou a kvedlačkou v ruce. Měla byt 3+kk velký, takže počítač byl v pokoji a ona v kuchyni hezky od sporáku viděla nejen na něj, ale i na mě.
„Tak jdeme na to, zlato,“ řekl jsem, a už jsem seděl u počítače. Nastartoval jsem net a hlásal jsem do kuchyně první dotaz.
„Hani, a kam ten inzerát chceš? Na seznamku jako takovou od seznamu nebo na seznamku Štěstí. Nebo na jinou? Ono toho je tu mraky.“
„Nevím, dej to všude,“ zamumlala při míchání něčeho Hanka a strčila si vařečku do pusy. Asi tím chtěla naznačit, že raději bude mlčet a nechá to na mně. Dobře, bobře, máš to mít. Založíme profil na Lidech. Po delším halekání po bytě z kuchyně do pokoje a nazpět jsme vymysleli nick, vyplnili údaje a z počítače vylovili i fotky.
Fotky Hanky před chatou a u auta jsem zásadně odmítl použít, neb jsem si hned vybavil problémy kamarádky, která si dala foto auta před barákem, kde byla u auta vyfocena. Chlap jeden odněkud si podle SPZ zjistil, kdo je, kde bydlí, kde pracuje, a měla problémů na měsíce. Byl jako Pitralon vtíravej. Čekal na ni v práci, před domem, výhružky, až to řešila policie. Jo, net, tam je vše možno.
Ale přece jen nějaké foto s kukučem jsem tam vložil a buch, uloženo. Tak, a teď to hororové prostředí, co se kolonky zájmů nazývá. Prošli jsme kolonky záliby, koníčky, kolonku jaký by měl být vyvolený, u těchto kolonek Hanka spálila málem to, co kuchtila na sporáku. Neboť se zasnila a jmenovala vlastnosti chlapa, které by měl mít, a zase je vzápětí měnila a měla v tom pěkný guláš bez knedlíku. Ale nakonec jsme to usmolili a buch, bylo to. Odesláno.
Mezi tím Hanka prostřela na stole, nastrojila na talíř poživatiny a začali jsme se ládovat jídlem.
„Romčo, myslíš, že se někdo ozve?“
„Někdo? Holka zlatá, několik.“
„Fakt několik? To jsem zvědavá.“ Baba jedna zvědavá.
Mlaskali jsme sborem, a mezi tím jsem jí pověděl pár svých zážitků a poradil ji, na co si má dát pozor. Prskala smíchy kolem sebe tak nakažlivě, až jsme se svorně pobryndali oba od jídla. Po baště jsme si dali kavčo, při kterém jsme se jukli nazpět na seznamku, co se tam mezitím dělo. A dělo se. Za těch 20- 30 minut, co jsme seděli při jídle mimo počítač, tak tam na počítadle naskákalo na jejím profilu 436 návštěv. Tohle číslo jsem si nějak zaryl do kebule. 436 chlapů se juklo na Hanku a asi
20-30 hned reagovalo, a dokonce i většina poslala své foto. Hanka údivem přestala lokat i to kavčo.
„Ty vado, to je fofr, ty jsi nekecal,“ ohodnotila situaci Hanka s vykulenýma očima na obrazovku.
„Počkej, brzdi, Hani, tohle je začátek. To bude tak trvat den dva, pak nastane ten pravý hukot. Tak se jukneme na chlapečky.“ Sakra i já byl zvědavý, kdo je kdo, a odkud jsou.
Hanka byla z Prahy, chlapci lačni po seznámení taky, ale jen asi tak 5-7 kousků. Jinak to byli hošíci z jihu Čech, Moravy, pár jich bylo dokonce až ze Slovenska, takže jsme je začali společně třídit. Hance bylo 40 křížků a chlup, a proto jsme asi tak 4 kousky vyřadili z loterie ihned bez milosti, neb jim bylo od 24 do 30. Samozřejmě úspěšní, atraktivní, a jinými blbostmi písmenkovými oplývající. Ty nepochopený, doma si nerozumějí s manželkami nebo v rozvodovém jakoby řízení jsme odbourali též. No, a pár fotek obličejíků spojeny s fotkou toho tam dole, co měli mezi nohama, jsme taky vyeliminovali, a zbylo nám asi tak 6 kousků.
„Tak který, Hani?“ už jsem se znaveně a otráveně zeptal Hanky, co dál.
„Já ti nevím, tenhle vypadá…. Ale zase tenhle má rád… Tenhle zas je blíž, a tenhle z Prahy… nevím.“ Sakra, kdo to má ale vědět, když ne ona.
„Tak víš co, Ty nevíš? Všem odepiš, poděkuj za odpověď, oťukni, odkud jsou a jak jsou na tom s časem. Dej si s nimi rande u kavča někde, kde jsou lidi, a uvidíš sama.“
„No, sama tam nepůjdu, co kdyby tam byl nějaký cvok.“ oponovala Hanka.
„To jsme z toho všichni, neboj. Při nejhorším budu cumlat kavčo opodál ju? Dej vědět.“ Rady a porady pro dnešní večer byly ukončeny.
Bylo už pozdě a šel jsem raději domu vyhodit kopýtka a vyspat se do růžova. Tohle si už Hanka musí vyžrat, jak já říkám, sama. No, Hanka si to doslova s prominutím vyžrala, a pěkně…
