Monice, která seděla s námi u stolu, bylo tak podle mého odhadu 37 let, což vzápětí sama potvrdila. Také sháněla partnera na seznamkách, a jelikož se snažila být ve všem svá, nezávislá, i ve finanční sféře, věnovala práci víc, než měla. Brala si ji navíc domů po večerech, aby nějaká ta koruna byla, čehož záhy využívali všichni kolem ní, a dávali ji domů i svoji práci, kterou měli odvést v pracovní době. Monika nikam nechodila, byla pořád doma nad štosy papíru, nevěděla, co bude za minutu, natož říci kamarádům předem cokoliv, a tak se časem stalo, že i ty kamarádi se odmlčeli a šli svoji cestou.
Monika věděla, že to není v pořádku, že je mladá na to aby její partner a kamarád byla jen práce, doma čtyři stěny, MP3 a sluchátka v uších. Záviděla už každému, kdo se něčemu smál, nebo když na ulici viděla pár, který se drží za ruku, ale později záviděla i lidem kolem sebe co si jen tak letmo povídají.
Z nedostatku času z domova mezi pauzou v práci začala hledat partnera na seznamkách. První vážnější kontakt byl postaven jen na tom stylu od protějšku vidět se, ochutnat a zahodit. Druhý pokus stál Moniku nejen nervy, ale dokonale vybílený byt, když mu v bláhové naději partnerství dala klíče od bytu. Hned první den po příchodu byt totálně vyprázdněn.
No a napotřetí to vyšlo. Zařídili si byt, vzali se, dokonce plánovali rodinu, ale plány jsou plány a život mění. Vlastně život ani ne, ale změnil to jeden doslova přiopilý řidič, co si pletl město se závodní dráhou, a červenou na semaforu viděl asi jen z rychlíku. Moniky manžel měl naopak zelenou už z dálky, byl na hlavní, jel rovně, a tak nebrzdil. Boční náraz byl zničující. Monika se z minuty na minutu stala vdovou, a ten blbec, že to musím tak napsat, se prý ještě hádal s policií, že ho musí pustit, neboť doma má psa, pospíchá a musí ho vyvenčit.
Koukali jsme na ni jak na boží zjevení a měli jsme na těle asi všichni tak husí kůži, že bychom mohli sloužit v mžiku jako struhadlo na brambory. Pak se Monča, jak jsme ji začali říkat, svěřila se svým problémem života v singlu, který teď žije, s jejím pohledem na svůj život, sypala ze sebe vše, s čím si neví rady, a bylo to, řeknu vám dost, hodně dost hustý. Možná v tom nelítá sama, možná je kolem nás hodně lidí, kteří také prožívají něco podobného, či ještě něco horšího než teď Monča, ale u toho stolu to byla síla.
Hledala tím nějakou pomoc, nebo nástin toho jak z toho všeho ven. Dokonce se obrátila i na odbornou pomoc k lékaři, ale ten ji jen vyslechl stylem levé ucho tam a pravé ven, a se slovy tak zkuste třeba toto nebo toto, ji vyzbrojil úžasnými antidepresivy, a babo, starej se. Po krátké době sama Monča poznala, že to je vše na nic.
Jediný výsledek to mělo, že ji to celkově otupilo v myšlení, byla pořád ospalá, co bude a kde co je, šlo tak nějak kolem ní, cokoliv začala dělat, tak za chvíli byla unavená, a málem tím přišla i o práci, která ji bavila, protože prý i věc, jako bylo kopírování a psaní na počítači byl pro Monču už nadlidský výkon. Přestala s tím, pár posledních přátel co ji zůstalo, Monču začali vodit mezi lidi, stýkala se s nimi hned po práci, soboty a neděle trávila v jejich přítomnosti na akcích a výletech, které začala s nimi společně plánovat. Najednou měla jiný pohled kolem sebe než v práci a doma, začala opět plánovat co a kam jít, dokonce se těšit i na další dny.
Ale něco v ní pořád hlodalo a tak nám to vše práskla. No, řeknu vám,… Ale sami uvidíte, a možná i svým názorem Monče poradíte, či nestranně slovně pomůžete. Ono doopravdy někdy stačí tak málo, maličko, a je dobře.
(pokračování)
