V nedávné době byl uveřejněn podrobný rozhovor s mladou služebnicí lásky, která nám trochu přiblížila jiným pohledem tuto aktivitu na poli lásky. Byl to zajímavý rozhovor, který měl i logiku, proč to dotyčná dívčina dělá a jako redaktor jsem musel tiše souhlasit. Dnešní doba tomu vlastně doslova nahrává.
(rozhovor s dívčinou lásky uveřejněn zde)
Po uveřejnění článku, který vyvolal zájem čitatelů portálu CtiDoma.cz, jsem dostal dost reakcí, jak na Facebooku, tak do mailu. Většinou strohé odsouzení, že dotyčná je obyčejná „Kurva“, že ji zajímají jen prachy.
Ovšem vystává otázka, zda je to jen za prachy
Co je k tomu vede. Jak dlouho vydrží tyto služby provozovat a kdo je vlastně využívá? Na tuhle otázku mi nikdo nechtěl odpovědět. No kdo asi. Chlapi. Slušní, od rodiny, podnikatelé, turisté, kteří neváhají zaplatit za to, co mají například doma. Jen si dokazují sami sobě, že na to mají. Ale bez peněz, asi by na to dokazování neměli z hola nic.
Ovšem dostal jsem i takovouto reakci:
Úžasný příběh paní:-), moc za něj děkuji. Vrátil mě o pár let zpět a jsem ráda, že slečna, kterou jste si na rozhovor vybral, to má v hlavě srovnáno… Jako mnoho dívek, co tuhle práci dělají. Bohužel okolí to tak nevidí a jen soudí. Já mám to štěstí, že jsem si našla úžasného muže, který nejen vše ví, a přesto se se mnou rozhodl založit rodinu a dnes čekáme našeho společného potomka. Držím slečně pěsti a Vám ještě jednou díky za super příběh… Zuzka
Po přečtení komentáře jsem si vzpomněl na vlastní zážitek z veřejného domu lásky. Byl jsem v jednom městě služebně přes noc a na hotelu jsem nechtěl trávit večer čučením do prázdných stěn. Dostal jsem tip na toto zařízení. Při příchodu jsem dal jasně najevo, že jsem nepřišel dělat tělu úlevu, ale posedět a popovídat.
Tak se i stalo
Seděl jsem v rohovce a ihned si ke mně přisedly čtyři dívky, tak ve věku 20-30 let. Nebyl tam skoro nikdo jiný, byl všední den, a tak jsme se rozpovídali o životě. Byly to příběhy dívek, při kterých doslova tuhla krev v žilách.
Jedna s dítětem žila u chlapa. Láska jako hrom, dělal číšníka. Potom přestoupil na hotel, vyšší příjmy, ale zároveň propukla závislost na hracích automatech. Peníze nebyly, on věčně opitý a násilnický a jednoho dne z ničeho nic byla i s malou na ulici. Jak zároveň zjistila, i díky němu pořádně zadlužena. Od státu nulová podpora a jak to bývá v těchto případech, když se někomu toto stane, teprve pozná, kdo je pravý kamarád, co pomůže. U ní nikdo. A bohužel to se stává dost často u každého. V nouzy doopravdy poznáte teprve toho pravého přítele či kamaráda.
Většina dívek tam byla vlastně ze životního donucení. Když přišly o vše, byly vyhozeny z bytu své lásky, které věřily, do neznámého prostředí, bez peněz, bez známých, bez práce, co jim vlastně zbývá?
Pak se objeví někdo, kdo nabídne bydlení, práci v teple, finanční příjem dost vyšší než za 12 hodin u pokladny, co jim vlastně zbývá? Jít na sociálku, ubytování? Ale to není ze dne na den, to je běh na dlouhou trať s nejistým koncem. Nebo je možnost sdílet místo na ulici, se statusem bezdomáče.
Myslím si, že by dost lidí, co toto odsuzují, kdyby byli na jejich místě v ten moment, kdy se jim zhroutil život, volili stejnou cestu. Oklepat se, postavit se na vlastní nohy, našetřit a udělat za tím tlustou čáru.
Odsoudit kohokoliv je tak snadné a jednoduché… a přitom o něm a o tom, proč tak jedná, víme doslova houby.
Odcházel jsem na hotel až kolem druhé hodiny ranní. Dokonce se mi dostalo i vřelého poděkování za příjemný rozhovor. Bylo vidět, že to ty holčiny potřebovaly ze sebe dostat a bavit se o něčem jiném, než poslouchat funění do ucha od chlapa, co pospíchá, aby to nebylo doma mamině podezřelé, kde tak dlouho byl.
Nesoudil jsem ty dívky, nedělal jsem chlapský závěr, proč tam jsou. Protože do nich ani do jejich myšlenek nevidím a u důvodu "proč" to platí dvojnásob.
Pak jsem si však vzpomněl na jedno rčení, kde jsem musel uznat, že to sedí jako náš zadeček v dětství na nočníček. Drsně chlapsky napsáno... Jak prdel na nočník.
TY, JENŽ MĚ NEZNÁŠ NEBO JEN JSI O MNĚ SLYŠEL COKOLIV A VIDĚL MĚ JEN ZPOVZDÁLÍ, SLYŠ A PAMATUJ SI TOTO:
DŘÍV, NEŽ MĚ BUDEŠ POMLOUVAT A SOUDIT MŮJ ŽIVOT, TO, JAK ŽIJI, JEDNÁM, MLUVÍM A JAK VYJADŘUJI, TO, CO MÁM NA SRDCI A CO CHCI ŘÍCI, DÁM TI JEDNU JEDINOU RADU. OBUJ SI MÉ BOTY A PROJDI SE MOU MINULOSTÍ. PROJDI TY ROKY, KTERÉ JSEM PROŠEL ŽIVOTEM, A ZAKOPNI O KAŽDÝ KÁMEN NA MÉ CESTĚ, JAKO JSEM O NĚJ ZAKOPÁVAL I JÁ.
ZA KAŽDÝM PÁDEM V ŽIVOTĚ VSTAŇ, JDI DÁL A POZNÁVEJ ŽIVOT TAK JAKO JÁ. POTKEJ LIDI STEJNÝCH TVÁŘÍ, MYSLI A ČINU JAKO I POZNEJ A POCIŤ JEDNÁNÍ A SKUTKY JEJICH VŮČI TOBĚ, JAKO JSEM TO POZNAL JÁ SÁM NA SOBĚ.
AŽ TEPRVE POTOM MŮŽEŽ SOUDIT, KDO JSEM, JAKÝ JSEM A PROČ SE CHOVÁM A JEDNÁM TAK, JAK TO VIDÍŠ TY.
A toto by si lidi měli zapamatovat navždy.
