Jediný opravdový pražský slum. Chudinská kolonie Na Slatinách je dodnes zachovalým unikátem

Pražská čtvrť na Slatinách má zcela unikátní historii. Zachovaná chudinská část města se sice nemůže rovnat mnohem rozsáhlejším místům v jižní Americe či Africe, ale i tak zde na vás dýchne duch doby minulé, která pokračuje v nové podobě dodnes. Jak vznikl nejznámější český slum? 

11.07.2019 - 11:00  
Na Slatinách je stále pozůstatek původní chudinské kolonie, která se dochovala z velké části dodnes
Zobrazit fotogalerii (5)

Kolonie Na Slatinách se nachází na pomezí pražských čtvrtí Michle a Strašnic. Unikátní místo, které vzniklo za první republiky, je i dnes obrázkem bídy, která má své specifické kouzlo. Čím je tento kus města tak unikátní a proč bez úhony domky na Slatinách přežily všechny režimy?

Bez povolení

Město Praha po připojení čtvrtí Michle, Záběhlic a Strašnic v roce 1922 umožnila legionářům budovat domky na městských pozemcích. První domek v údolí Slatinského potoka vznikl v roce 1924. Nouzová kolonie tak začala psát svoji první kapitolu. Za tři roky na těchto pozemcích vzniklo až 300 domů odlišných úrovní. Od slušných rodinných domů po zcela zoufalé a nouzové stavby. 

Postupně se sem kromě legionářů začali stahovat také dělníci, kteří stavěli Spořilov a nedalekou michelskou plynárnu. Nuzný charakter místa však lákal také lidi bez práce i kriminální živly. Lidé bez finančních prostředků tak začali ve velkém improvizovat. 

Domy jsou díky tomu postaveny většinou z ukradených cihel, dřevěných prken, trámů, železničních pražců a nejrůznějších papundeklů. V některém případě se zde vyřazený železniční vagón proměnil v opravdový domov pro několik chudých obyvatel. 

Ve čtvrti samozřejmě dlouho nefungovala běžná obslužnost, ať už šlo o vodu nebo elektřinu. Elektrifikace byla zavedena až za protektorátu. Od roku 1934 si však obyvatelé mohli zařídit elektrickou přípojku, jenže ta stála 500 Kč, což pro místní obyvatele bylo neslučitelné s realitou. Voda byla dlouhá léta zadarmo k dispozici v hydrantech. 

Město ve městě

Byť šlo hlavně opravdu o nouzovou kolonii, postupně zde fungoval běžný život, jen ve velmi improvizovaných kulisách. Na Slatinách postupně bylo možné narazit na zmrzlináře, krčmáře, holiče, ale také zde bylo možné navštívit kino či fandit místnímu fotbalovému klubu. 

Legendární byl také spolek divadelních ochotníků, kteří bavili diváky v hospodě U Blebtů. Vzhledem k tomu, že zde žily také děti, byla nad Vršovickou horou postavena škola s pěti třídami. Ty širší veřejnosti proslavil film Obecná škola, kde dřevěné pavilony hrály ústřední roli. 

Rozkvět v 30. až 50 letech byl korunován zmíněnou elektrifikací. Úpadek kolonie na Slatinách zažila až v 60. letech, kdy začala masivní výstavba sídlišť. Místní dostali od města nabídku, že když zbourají své přístřešky a materiál odvezou na stavbu, dostanou přidělený jeden z bytů v panelovém domě. 

Lákavá nabídka však nebyla mnohými vyslyšena. Na Slatinách tak vzdorovala všem režimům, kterým se nepodařilo s touto chudinskou čtvrtí vyrovnat. Kolonie tak přežila první republiku, protektorát, socialismus a v určité míře i kapitalismus. Dnes je stále k vidění několik improvizovaných domků, které se v některých případech sice proměnily v zahrádkářskou kolonii, ale unikátní atmosféra pražského „slumu” je zde dodnes cítit. 

Pokud tak hledáte dobrodružství a chcete poznat stinnou, ale kouzelnou část Prahy, rozhodně se nebojte vyrazit pátrat. Vždyť i sám Karel Čapek ve svém fejetonu o sousední kolonii na Rafandě napsal: „Můžete zde okukovat způsob práce, dokonalost provedení, technické vymoženosti a lásku k věci.”