Na světě jsou místa, kde by asi chtěl žít téměř každý. Lidé tam prostě neumírají

Radost ze života místo strachu ze smrti? Jsou místa, kde se neumírá
Zobrazit fotogalerii (3)
15.07.2020 - 15:30  

Smrt je samozřejmou, i když smutnou součástí života. Jsou na světě ale místa, kde již dlouhá desetiletí nikdo nezemřel. Čím to je? Možná bychom se divili, jak je to snadné...

Zdá se vám, že jsou ve vašem městě moc přísná pravidla třeba pro venčení psů nebo vyhazování odpadků? To je docela dobře možné, ale jedno je jisté - nikdo nezakázal umírání. I když právě smrt rozhodně není nic, co bychom si přáli, je to součást života, kterou nelze ovlivnit. To si ale nemyslí na některých místech na světě, kde se rozhodli, že jednoduše vydají vyhlášku, která všechno vyřeší. Kde se nesmí nebo nesmělo umírat?

Na Špicberkách prostě neumřete 

Pokud bychom si mysleli, že tento nápad mohli dostat lidi v domorodém kmeni hluboko v pralese, velmi bychom se mýlili. Jde o pravidla, která zavedli v některých evropských městech a oblastech. Jedním z míst, kde je smrt proti pravidlům a ani dnes se tady běžně neumírá, je třeba městečko Longyerbyen na Špicberkách, tedy na norském území. Tady pro jistotu dokonce ani nikoho z místních nepohřbí, i kdyby se přes veškeré zvyklosti “rozhodl” zemřít právě doma. Nic takového - umírající lidé jsou odvezeni na svoje poslední chvíle na pevninu a ti, kteří nedodrželi nařízení a naposledy vydechli právě v Longyerbyenu, čeká stejná cesta po smrti. Má to ale svoje důvody, které jsou mnohem logičtější, než na první pohled takové nařízení vypadá. V Longyerbyenu totiž půda nikdy nerozmrzá, a tak by se kromě složitého kopání hrobů také jen velmi těžko rozkládala těla zesnulých, což by mohlo hrozit vznikem a šířením onemocnění. Místní tedy měli k takovému rozhodnutí opravdu dobrý důvod.

Zachránit město

Jiný důvod k zákazu umírání a dokonce i onemocnění mají v italské Sellie. Jde o snahu zabránit zániku městečka, které už léta marně bojuje s vylidňováním. Proto bylo vydáno nařízení, že se o sebe lidé mají náležitě starat, docházet na pravidelné lékařské kontroly a žít zdravě. Ti, kteří taková nařízení nedodržují, se musí smířit například s vyššími daněmi, což už snad mnohé z nich přiměje k péči o vlastní zdraví. Ostatně Sellia není jediným městem, kde starostové takové pravidlo zavedli. Stejně se zachovali například ve městě Falciano del Massico nebo ve francouzském Sarpourenx i jinde.

Kde není hřbitov, ani smrt nebere

Starosta španělského Lanjarónu měl k vydání vyhlášky o zákazu umírání v obci také logický důvod. Přeplněný hřbitov už nenabízí další místa k pohřbívání, a tak je jednoduše nemožné, aby tady místní nalezli klid po smrti. Proto byli požádáni, aby pečovali o své zdraví, a tím oddálili smrt alespoň do okamžiku, než se podaří zvítězit nad úředním šimlem a rozšířit místní pohřebiště. O stejném problému by mohl hovořit také starosta francouzského města Cugnaux. I zde se potýkají s nedostatkem míst k uložení zemřelých. Jde dokonce o boj o pozemek, kde by radnice ráda zřídila další hřbitov, ale po dlouhou dobu vítězila spíš stavba obchodního domu. Jde o to, co je pro místní důležitější…

Klid pro bohy

Kromě ryze praktických důvodů k nedoporučení umírání jsou některá místa takto chráněna z náboženských důvodů, i když dnes už nejde přímo o zákaz. Příkladem může být japonský ostrov Icukušima. Jde o posvátné šintoistické místo, které není vhodné znesvětit smrtí, ale dokonce ani zrozením nového života. Ostatně do porodnice ani do nemocnice to není po moři tak daleko, a tak se zdá, že jsou místní s tímto pravidlem smířeni. Co by také neudělali pro svoje božstvo.

KAM DÁL: Karel Gott božsky zpíval a věřil Nostradamovým předpovědím. Měl ale i další tajemství.