Poslední diktátor v Evropě. Lukašenko je nejdéle vládnoucí hlava státu s výjimkou monarchie

Poslední evropský diktátor Alexander Lukašenko
22.07.2020 - 14:00  

Bělorusko. Samostatná země se silnou podporou Ruska je ji od roku 1994 v rukou jednoho muže. Alexandr Lukašenko za tuto dlouhou dobu dokázal, že i dnes může existovat totalitní zřízení, kde svoboda a demokracie nemají místo. Jaký je příběh posledního diktátora v Evropě? Velmi poučný...

V posledních měsících jedné z největších globálních katastrof to bylo nad slunce jasné. Pandemie koronaviru se totiž Bělorusku vyhnula obloukem. Problém však byl, že nešlo o virovou odbočku, ale spíše politické rozhodnutí. Lukašenko jednoduše rozhodl, že žádný koronavirus v jeho zemi neexistuje.

Tato poslední epizoda nekompromisního rozhodování pravděpodobně způsobila občanům velké problémy a zároveň dokreslila fakt, s kterým se místní obyvatelé musejí srovnávat už velmi dlouho. Nejvýše postavený politik v zemi si totiž už několik let hraje na Boha. 

Nejdřív škola a potom…

Alexander Lukašenko se narodil v roce 1954 svobodné matce a totožnost otce není veřejně známá. Média léta spekulují, že je tato informace zatajena záměrně, protože se může jednat o příslušníka romské či židovské národnosti. Tento podstatný díl rodokmenu by narušil jeho kult osobnosti, jenž také stojí na prohlášení, že je stoprocentní Bělorus. 

Když se rozhodoval jaké povolání si vybrat, nejdříve koketoval s tím být učitelem. Pyšnit se tak může diplomem učitele historie, společenských věd a ekonomie. Zásadní zkušensti však prožil když v letech 1975-1977 a 1980-1982 sloužil u pohraniční stráže a v Sovětské armádě. 

Postupně se tak Lukašenko profiloval jako muž s politickými ambicemi, které však nesmí narušit změna režimu. Vstoupil do KSSS a stal se předsedou sovchozu Goroděc. V roce 1991 podporoval politické svržení Michaela Gorbačova a zásadně se stavěl proti konci Sovětského svazu. V té době už se jednalo o velmi silného politika.

Zajímavostí je, že v roce 1991 jak jediný poslanec tehdejší Běloruské sovětské socialistické republiky hlasoval proti ratifikaci Bělověžských smluv, které zaručovaly nové společenství nezávislých států včetně Běloruska. 

Korupce a neomezená moc

Hlavní téma, na kterém vyšplhal do nejvyšších pater politiky, byl boj proti korupci. Na začátku devadesátých let byl předsedou parlamentní komise pro vyšetřování korupce. Když se následně zúčastnil volební kampaně na post prezidenta Běloruska, byl v očích veřejnosti vnímán velmi kladně a to hlavně díky blízkému kontaktu s lidmi a protikorupční rétorikou. 

Lukašenko zvítězil a už v roce 1996, tedy dva roky od zvolení, předložil novou ústavu, která mu měla prodloužit funkční období prezidenta od onoho přijetí ústavy. Získal nové a velmi rozsáhlé pravomoci. V dalších volbách v roce 2001 vyhrál znovu a pochybným referendem z roku 2004 nechal zrušit zákaz vykonávat funkci prezidenta země více než dvě volební období. 

Před zraky celého národa si tak postupně připravil cestu k neomezené moci. Bělorusko a Lukašenko se spojili legální zákonnou pupeční šňůrou. Lidu došla trpělivost po volbách v roce 2006, které byly údajně zfalšovány. Masové protesty policejní složky potlačily brutalitou, zatýkáním a účelovými soudy.

Na Bělorusko dopadly sankce ze strany USA a EU. O dva roky později se situace uklidnila a restrikce vůči Bělorusku se zmírnily. Prezident dokonce poprvé od roku 1996 vycestoval do západní Evropy, a to na oficiální návštěvu Itálie. O tom, že by se však z lidsko-právního hlediska situace v Bělorusku zlepšovala nemohla být řeč. 

Opozice a smrt

O tom, že kritické hlasy Lukašenko umlčel vězením, se ví moc dobře. Žádné projevy svobody se v Bělorusku netolerují. Asi nejkontroverznější obvinění Lukašenka mají na svědomí bývalí státní zastupitelé Dmitrij Petruškevič a Oleg Sluček, kteří požádali o azyl v USA, aby doložili, že v červnu 2001 bylo 30 představitelů opozice na Lukašenkův příkaz nekompromisně popraveno. 

Zda je to ovšem pravda není dodnes potvrzené. Zcela evidentní bylo však jednání Lukašenka po dalších vítězných volbách v roce 2010, kdy se znovu několik opozičních představitelů, demonstrantů a také kandidátů na prezidenta dostalo do vězení. Lukašenko se nehodlá svého diktátorského postu vzdávat a posiluje vztahy se sousedním Ruskem. 

V současnosti se jedná o nejdéle vládnoucí hlavu státu v Evropě, pokud nepočítáme představitele monarchie. Izolovaná země tak nadále budí rozpaky a v evropském kontextu se jedná o jeden z nejtvrdších režimů starého kontinentu. 

KAM DÁL: Vyvraždění carské rodiny Romanovců. Bolševici zpanikařili kvůli Československým legiím