Rozmazlená koťátka nebo hrdinové. Záleží na úhlu pohledu, dnešní piloti formule jsou prostě jiní

Není to tak dávno, co byla profese pilota F1 velmi nebezpečním zaměstnáním. Fanoušci o své idoly přicházeli mnohem častěji, než by si kdokoli přál. Jedním z mála okruhů současného kalendáře Velkých cen, kde ještě zůstalo něco ze "starých časů", je trať v belgickém Spa-Francorchamps. Bezpečnostní opatření jsou dnes prioritou. Ovšem podle některých jsou i kvůli tomu současní jezdci jen rozmazlená koťátka a do hrdinů dob minulých mají daleko. Smrt je však stále bohužel velmi blízko, což potvrdila i tragická smrt Francouze Huberta.

02.09.2019 - 07:00  
Také Jackie Stewart si ve Spa užil své. Vzpomíná, jak po nárazu jen čekal, až vyletí do vzduchu
Zobrazit fotogalerii (5)

Z pohledu obyčejného smrtelníka to vypadá neskutečně. Jezdci se řítí několikasetkilometrovou rychlostí, řežou zatáčky a v cíli je čeká místy freneticky dav. Novodobí hrdinové, gladiátoři z arén? Možná. Ale ne všichni mají na současnou F1 stejný názor. „Na závodě Formule 1 jsem byl naposledy roku 1983 ve Spa. Dnešní piloti Formule 1 jsou přeci jen rozmazlené pussies,“ odpověděl nám asi před měsícem na otázku, zda se těší na návrat Formule 1 do Zandvoortu, jeden známý (hodně starý) nizozemský fotoreportér.

Bylo sice trochu divné, že evidentně nic nemá proti „pussies z  DTM“. Na tyto závody totiž bez výjimky jezdí (a není žádným tajemstvím, že v Deutsche Tourenwagen Masters startují převážně ti, kteří se mezi „koťátka F1“ ani nedostali). Buď jak buď, tento fotoreportér hezky navodil téma belgického závodiště Spa-Francorchamps, kde se o uplynulém víkendu odjela Velká cena F1. Zdejší okruh je považován za nejobtížnější a nejnebezpečnější ze všech.

V Belgii se dá porovnávat

Roku 1924 poprvé použitá trať dodnes obsahuje přinejmenším dvě „přírodou daná místa“. Architekt Herman Tilke je na rádoby moderních sterilních autodromech nikdy nenapodobil, ono to zkrátka nejde - rychlý ďolík Eau Rouge přecházející ve slepý horizont zatáčky Radillon a nebezpečný úsek lesem zvaný Blanchimont. Právě ve Spa tedy lze i dnes dobře porovnat současnost s dobou, kdy ve Formuli 1 ještě jezdili „tygři“.  

Ať si myslí, kdo chce co chce, sednout do kokpitu F1, F2, F3, ale i za volant dalších rychlých vozů, je stále životu nebezpečné. Bezpečnost je sice na nejvyšší možné úrovni, ale nikdy nebude stoprocentní. Důkazem je i tragická nehoda právě ze Spa, která se odehrála uplynulou sobotu. Bohužel při ní zemřel daadvacetiletý francouzský pilot Anthoine Hubert, jezdec české stáje Juan Manuel Correa má zlomené obě nohy a lehce poraněnou páteř.

Na skutečnost, že skrze Eau Rouge, Radillon a Blanchimont mohou naplno projet jen opravdoví hrdinové, upozorňují televizní stanice rok co rok ve svých pořadech před Velkou cenou Belgie. Více či méně dobře připravený reportér přitom většinou stojí před mohutným stoupákem k Radillonu a jeho povídání o „moderních gladiátorech“ je podkresleno obrázky tříštících se monopostů v těchto místech.

Pro bývalé jezdce brnkačka

Tak tedy opravdu hrdinové? Ne pussies? Rozhoduje úhel pohledu. V dnešních moderních dobách se tento zmíněný úsek skutečně nedá srovnat se žádnou jinou existující kombinací zatáček v šampionátu. Většina jezdců ovšem přiznává, že Eau Rouge pro ně, po jejím postupném odostření, vlastně není velkým problémem a projíždějí ji naplno. Tedy pokud mají dobře nastavený vůz.

Úsek je dnes zbaven hrbolů, rozšířen a vybaven rozsáhlým asfaltovaným bezpečnostním prostorem s několikanásobnými záchytnými bariérami. Pryč jsou doby, kdy zde byl jezdec za sebemenší chybičku odměněn výletem mimo trať a skončil kolmo ve svodidle. Životem za to zaplatil Stefan Bellof v roce 1985. Eau Rouge je dnes tedy více „optickou senzací“ než jezdeckou výzvou, jak se to často snaží prodat média.

A co tedy tomuto úseku říkali jezdci 60. a 70. let? „Eau Rouge? Prosím tě. Byla sice obtížná, mezi jezdci a znalci ale vůbec nebyla tématem. Spa tehdy totiž mělo mnohem horší úseky, před kterými jsme měli opravdu obavy o život. Nejhorším z nich byla neuvěřitelně rychlá zatáčka zvaná „Masta Kink“ vedoucí mezi selskými staveními v rychlosti kolem 300 kilometrů za hodinu po veřejné silnici bez svodidel vedoucí z Francorchampsu do Stavelotu. Z toho jsme vážně měli strach – tam zůstali jen ti nejodvážnější na plynu,“ prozradil nám Jean-Pierre Jarier, vítěz zdejšího závodu na 1 000 km roku 1974.

Autor tohoto článku navštívil více než 150 Velkých cen. Závodní kariéru začínal v německém seriálu Formule Ford na Salzburgring. Tehdy vyhrál jistý Michael Schumacher, který který debutoval ve stejné sezóně. Roman ale vždy vzhlížel ke Grahamovi Hillovi, kterému se jako jedinému člověku v historii motorsportu podařilo vyhrát "velký tripple": Grand Prix Monaka, 24h Le Mans a Indianapolis 500. Romanovi se to podařilo jako novináři. Své příspěvky publikoval po celém světě, nyní je posilou našeho týmu.

Smrt byla součástí jejich práce

Tento popis dráhy už dnes samozřejmě neoplatí. Dnešním jezdcům F1 bohužel zbyl po přestavbě původní tratě z roku 1978 jen jakýsi okleštěný zbytek okruhu k tomu, aby potvrdili, že „pussies“ nejsou. Poslední Velkou cenu na „originálu“ vyhrál roku 1970 mexický hazardér Pedro Rodriguez (BRM) ženoucí se průměrnou rychlostí 241,308 km/h. Masta Kinkem tedy proletěl pravděpodobně rychlostí hodně nad 300 km/h. Diváci pod dozorem několika mála policistů mu přitom mávali buď z oken, nebo z trávníku pár metrů od kraje vozovky.

Piloti tehdy věděli, že každá chyba a každý defekt může skončit fatálně (něco, co je dnes možné jen za opravdu nešťastných okolností a souhrou mnoha náhod). A ve Spa se smutné vyhlídky několikrát potvrdili. Víkend Velké ceny roku 1960 platí (vedle Imoly sezony 1984) za nejčernější dějin Formule 1. Již v tréninku se zde těžce zranili Srirling Moss a Mike Taylor. V závodě přišli o život Alan Stacey, když po střetu s ptákem ztratil za vysoké rychlosti kontrolu nad vozem) a Chris Bristow. Toho při smyku mimo trať sťal drát sousedící pastviny!

Bezmocné čekání na expolozi

Podmínky často zhoršilo i proměnlivé počasí Arden. Tak jako v roce 1966, kdy hned v první kole za náhlé průtrže mračen havarovalo nedaleko Masta Kinku osm vozů. „Proletěl jsem nějakou stodolou, než se můj vůz obalil kolem telegrafního sloupu. Já v něm jen bezmocně čekal na explozi vytékajícího paliva,“ vzpomíná dnes na svou nejtěžší nehodu legendární Jackie Stewart. Z vozu ho tehdy musel vytáhnout kolega Graham Hill. Scény havárie později režisér John Frankenheimer rád použil ve své klasice Grand Prix.

Porovnat dřívější borce Grand Prix s dnešními hvězdami Formule 1 je tedy už proto těžké, že se závodí za zcela rozlišných podmínek a okolností. Ano, i ve Spa. Každý z nás si proto musí sám pro sebe rozhodnout, zda zvýšené bezpečnostní opatření současně se záchranou životů vedla i k „demontáži hrdinů“. Pokud někdy závody ve Spa navštívíte, tak si zajeďte onu výše zmíněnou stromy lemovanou silnici. A při průjezdu osadou Masta si představte, jakou rychlostí tudy každé kolo jel Rodriguez. Asi jen tak lze ohodnotit, kdo byli „tygři“ a kdo jsou jen „pussies“…