Doba se sice mění, ale vkus některých čtenářů zůstává stále stejný. Chtějí zažít chvíle dobrodružství či pozvolna se rodící lásky mezi ženou a mužem podle zažitých a osvědčených pravidel.
Málokdo se asi rád dobrovolně přizná, že řádky brakové literatury hltá s nadšením. Oč jinak zní, že se pustil do čtení knihy Nabarvené ptáče, jehož autorem je Jerzy Kosinski, nebo románu Sophiina volba od Williama Styrona, než že právě přelouskal některé z vydání paperbacků nakladatelství Harlequin.
Kdo je čtenářem tzv. červené knihovny?
V našem prostředí patří mezi zájemce o tzv. červenou knihovnu hlavně vytížené ženy středního věku bez ohledu na jejich vzdělání. Přemíra stresu, pracovních i rodinných povinností je vede k tomu, že v době volna rády sáhnou právě po červené knihovně.
Tyto knihy, odehrávající se v nereálném světě, jim totiž dovedou pomoci se odreagovat a vyčistit hlavu od stresu. Některé ženy si čtením této brakové literatury také nahrazují nedostatek vášně a citů ve svém vlastním životě.
Počátek sentimentálních románů pro ženy
Vznik milostných románů pro ženy má počátek v průběhu 19. století, kdy docházelo k rozvoji nejen populární literatury, ale literatury obecně. I obrozenecké české spisovatelky se tomuto žánru věnovaly – například v sentimentálních povídkách Magdaleny Dobromily Rettigové, v díle zakladatelky vesnického románu Karolíny Světlé či její sestry Sofie Podlipské.
Průlomový byl také první dívčí český román Svéhlavička, který podle německé předlohy Der Trotzkopf napsala Eliška Krásnohorská v roce 1899. Ve svém díle jinak Krásnohorská klade důraz na vlastenectví a vzdělání, které podle ní bylo důležité pro aktivní činnost žen a dívek.
Rozkvět tzv. červené knihovny ve 20. až 30. letech 20. století v tuzemsku
Největší boom české romantické ženské romány zaznamenaly v období mezi oběma světovými válkami za první republiky. Název červená knihovna vychází z edice románů pro ženy, jež v deskách z červeného plátna s protlačeným písmenem R vydávala akciová společnost Rodina. Schéma jejich děje bylo velmi podobné.
Hlavní hrdinové museli projít mnohými nástrahami, než došli společného štěstí před oltářem. Děj býval sentimentální, podbízivý a často dojímající až k slzám. Důležité bylo i zasazení příběhu do prostředí sídel šlechticů a boháčů či exotického zámoří.
Nejpřekládanější spisovatelka na světě
Často vysmívané romány z červené knihovny však mají také svá prvenství. Zasloužila se o to německá autorka Hedwiga Courthsová-Mahlerová (1867-1950), jež napsala na 208 knih s celkovým nákladem na 80 milionů a která patří k nejpřekládanějším světovým spisovatelům vůbec. Autorka byla velice plodná a svá díla tvořila málem jako na běžícím pásu.
Klidně byla schopná za rok napsat i 14 románů, jejichž děj čtenářky přímo hltaly. A nenechte se mýlit, že v dnešní době je již její dílo zapomenuto. Kdepak, její romány stále vycházejí v nakladatelství MOBA a nacházejí si své čtenářky.
Dílo Vlasty Pittnerové oceňují etnografové
I v českých luzích a hájích se našly mimořádně plodné spisovatelky. První českou autorkou, která se zasloužila o rozvoj tzv. červené knihovny, je Vlasta Pittnerová (1858-1926). Její próza vycházela v časopisech a kalendářích. I ona byla hodně pilná spisovatelka, jež je autorkou na 200 titulů.
Kritiky jsou možná vysmívané její příběhy se schematickým vyústěním ve šťastný konec, jejího díla si však velmi váží etnografové. Vlasta Pittnerová se totiž v každém svém textu snažila o věrný a velmi podrobný popis reálií i způsobu vesnického života – a týkalo se to hlavně nářečí, krojů, svatebních zvyků, architektury, lidové stravy.
Sama Pittnerová neměla příliš lehký život. Provdala se za vdovce se dvěma dcerami, který pro její psaní neměl žádné pochopení a dával jí svoji nespokojenost najevo dost nevybíravým způsobem.
Pittnerová zažívala domácí násilí, kdy ji manžel dokonce vláčel za vlasy po podlaze. Sílu od něho odejít našla až po deseti letech manželství. Celý život ji sužovaly četné choroby, přesto se nevzdávala a na skromné živobytí si vydělávala právě psaním pro ženy a dívky.
Vlasta Javořická zatracovaná i znovuobjevená
Konkurentkou Pittnerové byla o generaci mladší Vlasta Javořická (1890–1979), jež se však ve svém díle snažila čtenářkám nabídnout i něco více než jen pouhý sentiment – část její tvorby je odnoží vesnického realismu (Na Veveřím gruntě, Granáty).
Vlasta Javořická je autorkou i jednoduchých zamilovaných příběhů – například Na nůž, Petra, jež svým dějem i stylem psaní můžeme zařadit do tzv. červené literatury.
Za svůj život napsala na 116 povídek a 113 románů. Za doby totality bylo její dílo zakázáno, a protože Vlasta Javořická zemřela v roce 1979, tak už bohužel nezažila období po sametové revoluci, kdy došlo k opětovnému vydávání jejího rozsáhlého díla. Určitě by měla radost, že romány, jež napsala, si i v moderní době našly své čtenářky.
