Po chvíli zhasíná úplně. Nabízí se ještě malá naděje, že se hovoru někdo přeci jen ujme. Tohle stébélko se však vkrádá do myslí každého okolo. Jistě, chtělo by to vtip nebo příběh! Ale kde ho vzít? Ty nejlepší už tu přece dávno zazněly a fantazie, jako na potvoru, dobře nepracuje, aby si člověk alespoň něco vymyslel.
Pro tyhle důvody jsme na vás pamatovali krátkými příběhy s reálným základem, které v případě podobné nouze můžete klidně použít.
Míč si na své pouti nerušeně míří k brance a mě se zmocňuje neklid. Z celé naší jedenáctky jsem mu nejblíže. Teď i soupeřův útočník správně pochopil příležitost a s úmyslem „vystřihnout“ vedoucí gól uhání k našemu brankovišti. Tohle bude těsné! Přesně takovéhle momenty nepřejí dlouhým úvahám. Jeden dva rychlé kroky, napřahuji se a veškerou, ze zápasu dosud nevyplýtvanou silou, odkopávám merunu před dotírajícím protihráčem do zdánlivého bezpečí.
Souhra hloupých náhod však mění příští minuty v nepříjemné drama jen o kus vedle. Letící balon nejprve opouští území hrací plochy a za pozvolného klesání dopadá na hranu chodníkového obrubníku. Odražený míč, teď už s novou dávkou energie, zamíří na tribunu, kde do hlavy trefuje jednu z divaček. Necitelní se tomu smějí. Dokonce si někdo z publika na účet nešťastnice neodpustí ani „kousavou“ poznámku. Dozadu zvrácená hlava fanynky už ale po chvíli bere poslední úsměvy ze rtů. Když ruka kamarádky podloží týl divačky, její hlava okamžitě přepadává půlobloukem dopředu. Fotbal stojí. Hráči obou mužstev se sbíhají k tribuně. Diváci opouštějí svá místa a obklopují jen to jedno sedadlo, pod které teď nově dopadají kapky krve. V nastalém tichu se ještě někdo chvíli shání po pytlíku s ledem. Odjinud někdo volá pro sanitku. Zbytek mnohačetného publika se však omezuje na tupé sledování následků nešťastných náhod.
Konečně se snad věci otáčejí k lepšímu. „Uhněte! Já musím rychle k ní“. Davem neaktivních čumilů si razí cestu starostlivý muž. Z jeho chování je sice okamžitě patrné, že nebude jedním ze členů lékařské komory, ale vehementnost, s jakou se ke zraněné ženě dral, svědčila o tom, že jako jediný se jí alespoň pokusí poskytnout první pomoc. Z jeho reakce však musel strnout úplně každý. „Bože, proč já? Proč zrovna já musím mít za ženskou takovouhle slepici! Když už na ten fotbal musíš jít, tak na něj aspoň čum“. Překvapením každý kulí oči. Rozčarování jen dotvrzuje následný odchod „spásného anděla“. Ten se však, přeci jen, ještě na krátko otočí a chystá se cosi říct. Bohužel, ani tentokrát to nebyla slova útěchy. „Dobře ti tak, huso!“
Naštěstí se už za malou chvíli ke hřišti donesl zvuk sanitní sirény. Až zásah kvalifikovaného doktora pomohl uvolnit napjatou atmosféru, která předtím dopadla na „skoro“ všechny přítomné. Avšak ani pomoc a ujišťování lékaře nepomohly zavrhnout myšlenkový návrat k předcházejícím minutám. Snad to byla zraněná žena, snad více působila reakce „starostlivého“ manžela, ale následná hra i její výsledek nebyl tehdy pro nikoho zase až tak důležitý.
