Nepouštějte ho do čela! Cyklopovídka Jardy Vavřince

 

Nikdo nepochyboval o tom, že je Michal zkušený cyklista. Červenobíle pruhovaný cyklistický dres viděl projet za ta léta každý z vesnice nesčetněkrát. Každý obdivoval jeho vysportovanou postavu i rostoucí jméno, které si svými denními výlety po okolí získával. Každý ho obdivoval, každý, včetně nás.

„Michale, mohli bychom s tebou někdy jet na některý z výletů?,“ odhodlal jsem se konečně jednou k otázce, když měl výročně dobrou náladu. „Kolik vás je?,“ opáčil rychle. „Jsme tři,“ podal jsem mu stejně rychlou odpověď. „Dobrá. V sobotu v devět! U nás!,“ zněly upřesňující pokyny. Chtěl jsem se původně ještě zeptat na přibližnou délku trasy a její náročnost, ale z respektu, který jsme ke sportovní modle tehdy ještě chovali, jsem to nakonec neudělal.

 

Připravte se na start!

První dvacítka ujetých kilometrů byla snadná. Pro dostatek sil a znalost terénu jsme se Michalovi snáze přizpůsobili a stíhali jsme jeho tempu. Jenomže už s dalšími šlápnutími do pedálů začaly naše nohy postupně těžknout. I jízda po neznámé trase nás nutila šetřit fyzický fond. Michal nečekal a jel dál. Teprve když jsme už ve značně spořivějším tempu dojeli na rozcestí, opět jsme se s Michalem na krátko setkali. „Teď do toho už opravdu šlápněte!, stačil nás jaksepatří „nabudit“ ještě předtím, než zničil naše přání a namísto oddychu dál vyrazil na cestu. „A co jsme asi doteďka dělali?,“ zeptal se polohlasem za ujíždějícím cyklistou kamarád Petr, který měl celého výletu právě dost.

 

Přece jenom je to dobrej kluk  

Podruhé nás Michal vyhlížel ze silnice před zahradní restaurací. „Pojďte si sednout. Dobře tu vařej,“ vybízel nás dnes už podruhé. Tentokrát však s větším úspěchem. „Asi jsem byl na vás tvrdej,co? Nezlobte se, teď už to bude jenom legrace,“ ujistil nás všechny Michal, kterého jsme zase začali mezi sebou ctít. „Jsem opravdu rád, že jste se mnou jeli,“ řekl Michal krátce poté, co skončil s obědem. Najednou to pro nás nebyl ten Michal, ke kterému jsme cítili ostych. Nebyl to ani ten nepřístupný podivín, kterého jsme znali z líčení hospodských štamgastů. Byl to náš dobrý kamarád. Pivo tak teklo proudem....

 

Člověk míní, Pán Bůh......

„Kluci, když teďka hejbneme, stihneme ještě vlak!“ uťal Michal na delší dobu hovor. „VLAK?,“ podivil se až po chvíli Petr. „No vlak. Nebo chcete šlapat domu?,“ pousmál se Michal. „VLAK?,“ zeptal se Petr znovu. „Vždyť mě zbylo asi 10 korun!,“ zaječel Petr až hystericky. „Tak tě někdo musí založit. Já to ale nebudu. Mám tak akorát pro sebe,“ řekl Michal pobaveně. „Kluci jdeme! Máme před sebou dlouhou cestu!,“ ukončil jsem rázně začínající konflikt. „A co jste si mysleli? Já se vždycky vezu kus cesty zpátky vlakem,“ snažil se ospravedlnit Michal, ke kterému jsme pocítili stejnou zlost. Už to nebyl ten kamarád. Byla to prašivá sketa, která se domů nechává vozit vlakem!

 

Domů jsme dorazili za hluboké tmy a naprosto vyčerpaní. I když asi ne úplně. Druhý den prolétla naší obcí zpráva, že Michalovi někdo rozbil kameny tři okna. Petr se k tomu sice nikdy nepřiznal, ale já jsem doteď přesvědčený, že to byl právě on.

 

Jaroslav Vavřinec


To nejzajímavější do Vašeho e-mailu

Přihlášení k odběru newsletteru