Rok 2016 patří Karlu IV! (2. část)

Karel IV. na votivním obrazu Jana Očka z Vlašimi
12.02.2016 - 08:00  

Král Karel IV. je nejvýznamnějším českým panovníkem. Vzhledem k tomu, že letos uplyne 700 let od jeho narození přinášíme sérii článků o tomto neobyčejném státníku, jeho době a událostech v Čechách 14. století. Drama předcházelo již svatbě jeho rodičů a Jan Lucemburský si po ní musel poradit s domácí aristokracií....

Naposledy jsme si připomněli, jak se podařilo českým stavům a představitelům tehdejší evropské politiky dostat na český trůn Jana Lucemburského díky sňatku s Eliškou Přemyslovnou, představitelkou mocného rodu, který měl za sebou éru pěti set let panování ve středu Evropy. Situace ovšem nebyla pro mladého krále Jana jednoduchá, odpůrců měl více než dost. K udržení svého postavení byl okolnostmi donucený vojensky obsadit Čechy, což jistě nebyl nejlepší začátek jeho vlády.

 

Čeští stavové se pojistili proti síle krále

Rodová šlechta českých zemí samozřejmě nehodlala nenechat nic náhodě, a proto vyjednala s Janem Lucemburským (ještě před jeho korunovací) podmínky koexistence mezi nimi a panovníkem. Mezi nimi se objevil například závazek Jana, že nebude požadovat od českých pánů vojenskou podporu pro mise v zahraničí. Tato podmínka se projevila v budoucnosti jako prozíravá, protože Jan, upřímně řečeno, nebyl žádný intelektuál, ale ztělesněný obraz rytíře a bojovníka, který miloval „pach koní a vůni krve na oceli meče“ víc, než cokoliv jiného. V tomto dokumentu, který byl nazván „inaugurační diplom“ (zvlášť pro Čechy a pro Moravu) se objevila i důležitá ustanovení kolem daní (tehdy se jim říkalo „berně“, a to slovo úplně nezaniklo, známe ho z nelichotivého označení finančních úřadů jako „berňák“ dodnes). V diplomech pak byla obsažena i pravidla ohledně dědických práv pánů, ale i klauzule o tom, že vysoké královské úřady nebudou zastávat cizinci. Je třeba říci, že zvláště naposledy zmíněný slib Jan začal bez skrupulí porušovat hned, jakmile k tomu dostal příležitost...

 

Král dostal korunu

Po všech těchto komplikovaných jednáních se tedy začal dojednávat termín korunovace. Mohlo by se zdát, že jde jen o pověstnou „třešničku na dortu“, ale i zde se situace zamotala, intriky totiž znali naši předci velmi dobře a „diplomatická chřipka“ se využívala také v těchto otázkách. Nicméně výmluvy na to, že Janův otec Jindřich VII. je jaksi zaneprázdněn a nemůže se vypravit na výlet do Čech, aby osobně viděl, jak na hlavu jeho syna nasazují korunu, překlenuli netrpěliví čeští stavové rázným krokem. 7. února 1311 se v bazilice sv. Víta na Pražském hradu odehrála korunovace. Janovu hlavu ozdobil korunou českých králů Petr z Aspeltu, mohučský arcibiskup.

Eliška „neseděla v koutě“

 

Mladá královna, která byla v době sňatku s Janem osmnáctiletá, tedy o čtyři roky starší než manžel, se rozhodně nechtěla stát pouhým přívěškem Janovy vlády. Vedla svou politiku a projevovala se hlavně nepřátelstvím k nevlastní matce Elišce Rejčce, po jejímž boku stál vlivný šlechtic Jindřich z Lipé. Mladá královna využívala svého mocenského postavení a tak vbrzku bylo České království rozdělené na dva znepřátelené tábory. Na straně Elišky se objevil Vilém Zajíc z Valdeka, královský maršálek a nejvyšší zemský podkomoří. Této „klice“ se podařilo dokonce Jindřicha z Lipé roku 1315 uvěznit, což v Čechách vyvolalo nežádoucí nepokoje.

 

Narodil se...

Samozřejmě se toho u nás v té době událo mnoho, ale pro nás je podstatné, že se roku 1316 narodil královskému páru (po dvou dcerách) chlapeček. Lze si živě představit scénu, jak rodiče radostně slzí nad kolébkou s pacholíkem a Eliška říká: „Děda by měl z kluka radost!“

Tak ho pojmenovali Václav.

Ne, nemýlíme se. Ten Václav je budoucí český král a římský císař Karel. Malá ukázka toho, že v běžném životě, a tím více v záležitostech panstva, není nic jednoduché!


To nejzajímavější do Vašeho e-mailu

Přihlášení k odběru newsletteru