Rok 2016 patří Karlu IV! (6. část)

Karel IV. na votivním obrazu Jana Očka z Vlašimi
08.04.2016 - 17:00  

Karla IV., jehož sedmisté výročí od narození vzpomínáme a který v době našeho vyprávění ještě nebyl českým králem a římským císařem, jsme minule zanechali po jeho příchodu do Čech. Vrátil se tam na přímluvu českých pánů, strádajících nepřítomností panovníka Jana Lucemburského, jenž se účastnil vojenských dobrodružství po celé Evropě. Praha „nevzkvétala“,naopak, byla zatížena duhy. Stejné to bylo i s celým královstvím…

Budoucí panovník dělá co může…

Mladý kralevic se usadil v domě U zvonu, ale zároveň vyvíjel aktivity všeho druhu, které směřovaly k obnově Pražského hradu i ke stabilizaci království. Na Hrad, do purkrabského domu, se měl Karel nastěhovat poté, co na Staroměstském náměstí strávil podzim a zimu. Pozval ho sem Hynek Berka z Dubé a budoucí dědic království získal příležitost z bezprostřední blízkosti sledovat průběh renovačních prací, které inicioval. Nezůstávalo ale jenom u této činnosti. Princ totiž nutně potřeboval – asi nás nepřekvapí – peníze. Ne tolik pro sebe, jakkoliv úpravy na Pražském hradě představovaly velké zatížení rozpočtu, ale hlavně pro svého nepokojného otce, jehož vojenská dobrodružství byla neobyčejně nákladná. Karel proto navštívil vbrzku za tímto účelem Žitavu a Budyšín.     

Markrabě moravský

Jan Lucemburský si v této době „zahrál“ na docela zajímavou mocenskou strunu, když posílil Karlovu vážnost tím, že ho jmenoval moravským markrabětem. Stalo se tak roku 1334 a pikantní na této záležitosti bylo, že Jan synu udělil tento titul bez ohledu na jakési „říšské kompetence“. To se v českém politickém systému táhlo již od roku 1182, kdy Fridrich I. Barbarossa měl nepříliš dobrý nápad, že české země rozdělí. Prohlásil tedy Moravu za říšské léno a Přemyslovci měli co dělat, aby tomuto Hohenštaufovi jeho nápad překazili. I tak zde již bylo jednou ono nařízení a Morava nebyla s Čechy jednotně mocensky spjatá a v rámci tehdejších složitých vztahů nebylo nijak složité si na podobnou zvyklost vzpomenout a použít ji proti suverenitě českých panovníků. Vzhledem k tomu, že ani Jan Lucemburský nezaváhal, Fridrichova nekalá myšlenka ztrácela zcela na významu    

Blanka z Valois míří do Prahy

Rok 1334 nebyl poznamenán pouze udělením tohoto titulu. Karlovi se podařilo dokončit rovněž zásadní opravu paláce na Pražském hradu a tak mohl pozvat Blanku z Valois, svoji manželku, aby konečně přijela za ním do Čech. Stalo se tak s četným doprovodem francouzských a lucemburských šlechticů. Nicméně cizinci vydrželi v Praze pouhý měsíc. Pak byl shromážděn náklad ve výši dvou tisíc stříbrných a doprovod se musel vrátit. Čeští stavové se otázkami přidělování úřadů „těm, co nepochází od nás“  zabývali ve vztahu s Janem Lucemburským poměrně pečlivě a, je třeba dodat, v mnohých případech marně. Přítomnost poměrně velkého množství šlechticů ze západu Evropy proto nebyla žádoucí, určitě by se tito velmoži postupem času snažili získat nějaký významný úřad v českém království. Je možné, že od těch dob panuje u nás všeobecná nedůvěra k cizincům. Aby ne. Některé jsme u nás měli opravdu hodně, hodně dlouho… 


To nejzajímavější do Vašeho e-mailu

Přihlášení k odběru newsletteru