Za statistikami uprchlíků musíme vidět živé lidi

Zobrazit fotogalerii (4)
 

Na veřejné debatě uspořádané nevládní organizací Amnesty International  zazněl požadavek na umožnění bezpečné a legální cesty pro uprchlíky. Zastoupení v diskuzi měl i Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky UNHCR. Své příběhy vyprávěli dva mladí lidé se zkušeností uprchlictví.

 

Česká pobočka Amnesty International uspořádala debatu pod názvem “Co s uprchlíky?” v prostorách Nákladového nádraží Žižkov. Za Amnesty vystoupila Šárka Antošová s požadavkem na bezpečnou cestu pro uprchlíky. Právnička UNHCR Kristýna Andrlová vysvětlila, že neexistuje pojem “nelegální uprchlík”, protože každý má právo opustit místo ohrožení. Na besedě také vystoupily dva studenti Fatima Rahimi z Afghánistánu a Hadi Al-Khatib ze Sýrie se svými uprchlickými příběhy.

Strach z uprchlíků je zbytečný

Česká republika se potýká s vlnou migrace. Jednoduché řešení nemá nikdo, ale xenofobní nálady ničemu nepomohou. V minulosti jsme si dokázali poradit s většími vlnami uprchlíků, například z bývalé Jugoslávie. Studie dokazují, že většina uprchlíků nechce jít do kulturně cizího prostředí. Strach, že všichni uprchlíci půjdou k nám, je tedy zbytečný. Samospásná není ani rozvojová pomoc, protože má dlouhodobé dopady a uprchlíci potřebují pomoc akutně. Hambou ČR je prodej zbraní do rizikových zemí - teroristé často používají české samopaly.

UNHCR

Úřad vysokého komisaře pro uprchlíky UNHCR byl zřízen v roce 1950 za účelem řešení situace uprchlíků po 2. světové válce. Jeho stále trvajícím mandátem je hledat pro uprchlíky trvalá řešení. V Praze je malá pobočka aktuálně o čtyřech zaměstnancích a dvou stážistech. Kristýna Andrlová zde pracuje jako právnička. UNHCR v jiných zemích má na starosti i registraci a uděluje statut uprchlíka.  U nás provádí monitoring a podporu know-how pro státní správu, zejména MVČR. Kristýna Andrlová upozorňuje, že podle práva neexistuje pojem “nelegální běženci”. Uprchlík se mimo zemi svého původu dostává nedobrovolnou migrací a nemá možnost návratu. Má oprávněné obavy o svůj život či lidská práva. Důvodem pronásledování je jeho rasa, náboženství, národnost či příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické přesvědčení. Oběti obchodu s bílým masem jsou považovány za zranitelnou skupinu a mají proto nárok na statut uprchlíka. Syřané často utíkají z důvodu obecného násilí a vztahuje se na ně doplňková ochrana. Právo na azyl ztrácí jen kvůli spáchání závažného zločinu. Platí však zákaz penalizace, takže nelze někoho označit za nelegálního uprchlíka, vždy je nutno prokázat konkrétní trestný čin. Podle mezinárodního práva nesmějí být uprchlíci vraceni do země původu, pokud jim hrozí nebezpečí. Přípustné trvalé řešení je dobrovolný návrat po zlepšení situace, nebo přesídlení do třetích zemí.

Za statistikami jsou živí lidé

Na celém světě je šedesát milionů uprchlíků. 86% všech uprchlíků se nachází v rozvojových zemích.  “Za statistikami je však potřeba vidět živé lidi,” říká specialistka na migraci Šárka Antošová z Amnesty International. O příkladech dobře začleněných azylantů se bohužel málo mluví.

Příbeh Fatimy

Fatima Rahimi hovoří bezvadně česky, jejím mateřským jazykem je perština. Její otec je univerzitní učitel literatury. V Afganistánu tajně učil studentky, za což mu od Talibanu hrozila poprava a byl vězněn. Když bylo Fatimě devět let, podařilo její rodině uprchnout. Cesta do Česka trvala dlouhého půl roku přes Írán, Rusko a Ukrajinu. Jezdili schováni v motoru vlaku, mezi zbožím v kamionech, v kufrech aut nebo chodili pěšky. Spali kde se dalo i ve chlévech mezi prasaty a kravami. Často ani nevěděli kolik je hodin. Stále museli platit převaděčům, když jim došly peníze, skončili v Chebu. V Praze chtěli požádat o azyl, ptali se každého člověka v uniformě, čtyři dny spali na zastávkách a v metru. Na cizinecké policii vyvstal problém, že překladatelka sice také pocházela z Afganistánu, ale mluvila jen řečí paštun. Obtížné bylo shodnout se na letopočtech, protože používají perský kalendář. Nakonec byli převezeni do vojenského tábora, 9 měsíců strávili v pobytovém středisku pro cizince v Zastávce u Brna, 3 roky ve Zvyšově, pak znovu Zastávka u Brna. Po získání trvalého pobytu se odstěhovali do Šumperka, kde začala Fatima chodit do české školy, ačkoliv jí chybělo pět let školní docházky. Učitelce tehdy řekla na uvítanou “Ahoj, vole”, protože si ten nápis přečetla někde na zdi a myslela, že se jedná o běžný pozdrav. V Šumperku vystudovala gymnázium, v Hradci Králové získala bakalářský titul a nyní je na magisterském studiu. Fatima říká, že se cítí být Češkou a ačkoliv je muslimka, Islámského státu se bojí ze všeho nejvíc.

Příběh Hadiho

Hadi Al-Khatib v Sýrii studoval práva, ale kvůli válečnému konfliktu odešel. Musel by jít totiž na vojnu a potýkal se s morálním dilematem zda zabíjet, nebo být zabit. Studia byla státem uzavřena a za vyhýbání se vojenské povinnosti by mu hrozilo zatčení. Totéž v Sýrii hrozilo i za vlastnění IPhonu. Chtěl tedy jít studovat do Evropy a hledal možnosti pomocí internetu. Snažil se vyjednat azyl přes skype s ambasádou, ale ačkoliv během hovoru bylo slyšet bombardování, byl odmítnut.  Odešel tedy do Libanonu, kde žije jeho sestra. Po třech měsících získal studijní vízum a pojištění. S Amnesty International se snaží pracovat na tématu uprchlictví.  

Okolní země jsou zahlceny

95% uprchlíků ze Sýrie se nachází v sousedních zemích, jen v Libanonu je jich jeden milion. Okolní země jsou pod velkým náporem a brání se přílivu dalších lidí. Uprchlíci tak nemohou volně opustit zemi původu. Musí předkládat mnoho dokumentů a mít jednoho libanonského občana, který se za ně zaručí. Nemají přístup k lékařské péči. V Turecku je možné běžně na ulici potkat žebrající syrské rodiny. Írán často zbavuje své uprchlíky občanství a návrat je pro ně nemožný. V Libyi jsou často drženi ve špatných podmínkách, jsou převaděči vydíráni, mučeni a znásilňováni. Prakticky neexistují legální a bezpečné cesty, lidé nemají možnost se ze zoufalé situace dostat. Řecká a italská uprchlická centra jsou přeplněná, je tam špatná hygiena, násilí a sebevraždy. V Řecku jsou navíc časté rasistické útoky příznivců strany Zlatý úsvit. Itálie během jednoho roku zachránila na moři přes sto padesát tisíc životů. Rozpočet záchranných akcí byl však snížen na třetinu.

Převaděčství

Průměrný poplatek pro převaděče se pohybuje kolem tří tisíc dolarů. Často se skládá celá rodina, aby mohl odjet alespoň jeden z nich. Proto často vyjíždí mladý muž, aby mohl vydělat a umožnit vycestování zbytku rodiny.

Bezpečná a legální cesta

Amnesty International požaduje legální a bezpečné cesty k mezinárodní ochraně, dodržování lidských práv uprchlíků, přesídlení a ochranu před převaděči zejména starých lidí, dětí, osamocených žen a obětí. Stále dochází k porušování lidských práv jak před hranicemi Evropské unie, tak uvnitř.

 

Odkaz: Projekt Migrantská odysea

 


To nejzajímavější do Vašeho e-mailu

Přihlášení k odběru newsletteru