Před 600 lety bojoval Žižka u Sudoměře. K vítězství kališníkům pomohla i příroda

Cesta z Plzně do Tábora nebyla jednoduchá, Ferdinand Hetteš, Porážka železných pánů u Sudoměře dne 25. března 1420
Zobrazit fotogalerii (4)
25.03.2020 - 09:30  

Píše se rok 1420 a čtyři stovky kališníků jdou z Plzně k Táboru, do nového sídla husitů. Co je zanedlouho čeká a kolik se jich dostane až do cíle? To zatím nikdo neví… Čeká je ještě dlouhá cesta, na níž se budou muset utkat s převahou ozbrojených jezdců. Pomůže jim odvaha, zdatnost, příroda nebo zázrak?

Přesně 600 let uplynulo od první větší bitvy husitských válek - bitvy u Sudoměře. Husité, směřující z Plzně k novému hradišti na hoře Tábor, se střetli s nepoměrnou převahou vojska johanitů, katolických šlechticů i oddílu “Železných pánů”. Okolnosti bitvy byly prý velmi zvláštní až magické. Jak si ale bitvu představujeme a jak to bylo doopravdy?

Husité spoléhali na dohodu

Bylo 25. března roku 1420. Husité se právě přesouvali z Plzně do nově vznikajícího hradiště na hoře Tábor, když předtím pro svoji cestu našli požehnání po dohodě s nepřátelskou královskou stranou. Jejich pouť ale přesto neměla být jednoduchá a hladká, což se ostatně dalo očekávat. A husité na to patrně také mysleli.

Problémy v Plzni

Proč byli husité v Plzni? Do tohoto města se uchýlily pod vedením Jana Žižky, Břeňka Švihovského z Dolan, Valkouna z Adlaru a Chvala a Kuneše z Machovic stovky lidí, kteří se nedokázali smířit s jednáním pražské radnice, jež se snažila uzavřít a také uzavřela půlroční smír mezi kališníky a katolíky. Kališničtí radikálové se s tímto krokem ale nesmířili a nové působiště hledali právě v Plzni, kde cítili oporu. Nebyli ale přijati tak, jak by očekávali. Byli nuceni bojovat s místními feudály, s nimiž vedli například vítěznou bitvu u Nekmíře. Feudálové si ale ponížení nenechali líbit a požádali o pomoc další oddíly, tentokrát pod vedením Václava z Dubé. Spojená královská vojska již měla dostatek mužů na oblehnutí Plzně a síly byly víceméně vyrovnané.

Nová husitská obec

Pak ale přišla zajímavá zpráva - na hoře Tábor vznikala nová husitská obec… Žižkovo vojsko bylo požádáno o pomoc při její ochraně, čemuž vojevůdce rád vyhověl. Tím ale zároveň oslabil možnosti obrany samotné Plzně. Postupem času začínalo být jasné, že v Plzni nečeká na kališníky žádná světlá budoucnost, místní katolíci opevňovali svoje domy a husité se ocitali v krizi. Připustili tedy přesun do nového hradiště a spolehli se přitom na domluvu o svobodném odchodu z města, kterou sjednali Pražané s obléhajícími královskými vojsky. Mohli ale tušit, že jde o past.  

Bojům se nevyhnuli

Když 23. března vyrazily přibližně čtyři stovky pěších kališníků z Plzně k Táboru, měli s sebou jen ani ne desítku jezdců a 12 vozů - a johanité i železní páni byli předem informováni o trase, kterou husité zvolili. Ti se díky dobré znalosti místních cest sice nepřátelům umně vyhýbali, ale právě johanité i železní páni jim byli v patách, stejně jako další vojska, která se s nimi spojila. 25. března pak společně na odpočívající husity zaútočili…

Převaha v počtu i výzbroji

Stalo se tak na hrázi mezi jihočeskými rybníky Markovec a Škaredý nedaleko Sudoměře a to, co se dělo dále, útočníky, kteří byli v mnohonásobné převaze a neporovnatelně lépe vyzbrojeni, jistě překvapilo. Husité se o plánovaném útoku dozvěděli jen několik chvil předem, nicméně bylo ještě možné zajistit místo, kde byla možná co nejúčinnější obrana, tedy mezi oběma rybníky. V Markovci tou dobou stála voda, Škaredrý byl vypuštěný a plný těžkého mokrého bahna. Proti čtyřem stovkám mužů, žen a dětí se postavily pravděpodobně dvě tisícovky ozbrojených bojovníků, přičemž nejbujnější představy historiků hovoří až o pěti tisících, umírněné odhady pak o sedmi stovkách. I tak by se jednalo o téměř dvojnásobnou převahu mužů - bojovníků ve zbroji a na koních.

Pomohla příroda nebo zázrak?

Ať už to byla zkrátka příroda nebo zázrak, husitským bojovníkům v jejich údělu pomohla jak jejich zkušenost a předvídavost, tak i okolnosti, s nimiž předem nemohli počítat. Pozice mezi dvěma rybníky kryla husitům záda vodou v Markovci. Útočníci se k nim tedy museli dostat zpředu, avšak tento útok husité alespoň z větší části zvládali odrážet. Něketří ozbrojenci se rozhodli překonat vypuštěný rybník Škaredý, ale tedy brzy narazili. Jejich koně se zabořili do bahna a vojáci tak museli pokračovat pěšky, což, jak lze předpokládat, nebylo právě výhodné. Navíc se na krajinu začalo snášet šero a mlha hustá tak, že nebylo možné se nijak orientovat. Útočíci začali propadat panice a dali se na ústup. Vítězství patřilo husitům, i když ani na jejich straně se několikahodinový boj neobešel bez ztrát na životech.

"Pán Bůh byl při Žižkovi"

O boji, který svedlo Žižkovo vojsko s přesilou ozbrojenců, ostatně hovoří i Staré letopisy české, které o této bitvě říkají: „Pán Bůh byl při Žižkovi, neboť Žižka byl jeho věrný sluha, tak se stal nevídaný zázrak: ačkoli bylo teprve navečer, okolo hodiny nešporní, slunce náhle zapadlo za horu, jako by je tam někdo stáhl, a nastala taková tma, že neviděli, kdo koho bije. Bratru Žižkovi zabili pomocníka, zmíněného pana Břeňka. Z královy strany jich bylo mnoho zabito a raněno; je zřejmé, že se ponejvíce pobili mezi sebou.“

Nové dějiny

Po skončeném boji husité na místě přenocovali, nad ránem “uklidili” bojiště, pochovali své padlé včetně pravděpodobného velitele bitvy Břeňka Švihovského z Dolan a vydali se k Táboru. Jejich příchodem do nového hradiště se začala psát další kapitola husitského hnutí, v níž nemohlo chybět ani to, co pomohlo kališníkům překonat velkou přesilu protivníků u Sudoměře - legendární vozová hradba.

KAM DÁL: Archeologové nás nepřestávají udivovat stále novými objevy.