Co přinesla první třetina roku? Například knihy, které vám budou děti rvát z rukou

Prohlédněte si celou fotogalerii
Zobrazit fotogalerii (6)
  |  

Celá třetina roku 2018 už je za námi. Máme tak možnost pustit se do malé bilance. Přinášíme seznam zajímavých titulů, které se s koncem minulého a se začátkem stávajícího roku urodily na českém knižním trhu. Seznam by mohl být minimálně trojnásobný, proto jsme se zaměřili na knihy, jež nemají (snad vyjma jedné) výsadní místo na pultech knihkupectví – a přitom by si to zasloužily.

Dagmar Urbánková: Jmenuji se Emanuel Fajahyla

Dagmar Urbánková je zkušená a zavedená autorka knih pro děti. A nakladatelství Baobab se vydávaným knihám věnuje velmi pečlivě – jejich knihy zkrátka ukazují, jak by měla literatura pro děti a mládež vypadat. Přednosti titulu s názvem Jmenuji se Emanuel Fajahyla však zdaleka nekončí u grafického zpracování.

Kniha, v níž se k spisovateli Emanueli nastěhuje medvěd Bingi, totiž pracuje s humorem, jímž autorka zdaleka neosloví pouze děti: "Holohlaví lidi to maj dobrý – když prší, jen si hlavu něčím utřou" (s. 90). K těm se naopak obrací beze všech křiklavých zdrobnělin, jež jsou častým kamenem úrazu mnoha dětských knih. Ne každý dětský čtenář – či posluchač – totiž přistoupí na to, že rodičům se říká maminka a tatínek, medvědovi medvídek a autu autíčko.

Některé děti naopak vyžadují, aby jim byl představován svět tak, jak jej vidí, když okolí nic nepředstírá. Proto když v knize Jmenuji se Emaneul Fajahyla začne medvěd šišlat: "kam jste mi schovala můj blynďáček", napomene jej Emanuel: "Bryndáky nosí mimina, ty jsi přece medvěd" (s. 39).

Walt Whitman: Listy trávy; přeložili Ondřej Skovajsa a Hana Lundiaková
S potřebnou mírou drzosti přistoupil překladatelský tandem Ondřej Skovajsa, Hana Lundiaková k novému přebásnění jedné z nejvýznamnějších a nejslavnějších sbírek moderní poezie. Ondřej Skovajsa je překladatel a literární vědec, jenž se dlouhodobě věnuje poezii Walta Whitmana a dílům amerického prozaika Henryho Millera.

Hana Lundiaková je prozaička, výrazná stylistka, o jejíchž kvalitách se mohli čtenáři naposledy přesvědčit v knize Imago: Ty trubko, jež byla nominována na cenu Magnesia Litera. A kdo je Walt Whitman, asi není třeba rozvádět. O převod jeho Stébel trávy (či jejich částí) do češtiny se zatím pokusili například Ivan Skála, Jaroslav Vrchlický či Jiří Kolář se Zdeňkem Urbánkem. Až Skovajsa s Lundiakovou však použili sémanticky vhodnější – ačkoliv méně zvukomalebný – název Listy trávy. Zde však jejich inovativnost neskončila.

Jako první se Skovajsa s Lundiakovou rozhodli pracovat s prvním vydáním Listů trávy z roku 1855, jemuž přizpůsobili i grafickou podobu knihy. Jsou básníci, na něž se nezapomíná, k nimž se bude vztahovat každá generace. Walt Whitman mezi ně patří. Buďme proto rádi, že se s ním můžeme seznámit v překladu, který nám nabízí nakladatelství Malvern.

Bryndáky nosí mimina, ty jsi přece medvěd!

Biblické příběhy pro nevěřící děti

Další kniha pro děti, tentokrát však z jiného soudku. Převyprávět biblické příběhy v nějaké čtivější, explicitnější formě se pokoušel kdekdo. Z našich autorů jmenujme například Ivana Olbrachta, jehož Biblické příběhy byly rovněž určeny pro děti.

Martin Vopěnka však k tematice – jak je patrné ze samotného názvu – přistupuje více angažovaně. První věty anotace zní: "Jak máme hájit evropskou civilizaci, když neznáme její kořeny? Jak máme hájit svou identitu, když ani nevíme, z čeho vyrostlo evropské myšlení?" Nemáme co do činění s pouhým převyprávěním biblických příběhů, titul rovněž apeluje. Avšak ve snesitelné míře, jež je pro takovou knihu s podobným čtenářským zacílením nezbytná.

Josef Hrubý: Ano ne

Od roku 1968 nemohl básník a výtvarník Josef Hrubý publikovat. Přece vydal za svůj život přes tři desítky básnických sbírek – mezi nimi i Otylé ach, sbírku básní doprovázenou celoživotním průřezem autorových koláží, za niž byl v roce 2011 vyznamenán cenou Magnesia Litera. Sbírka Ano ne, jež vyšla koncem loňského roku v nakladatelství Hnízdo, je bohužel Hrubého poslední – na pultech knihkupectví se objevila až po básníkově smrti.

V nadsázce lze tvrdit, že verše "V hnízdě špatně / živené básně" o knize Ano ne leccos říká. Minimálně o jejím jazyku. Ten je totiž strohý, rázný, otesaný na kost. Díky takové jazykové výstavbě básní ještě vyniká jejich podmanivá, umírněná obraznost, jež je mnohdy založena na uzavírání zdánlivě nesouvislých (ba částečně protichůdných) jevů v pevný a souvislý celek: "svítí jako střep / z dávné monstrance / anebo hrnec brambor"; "zapisuješ cihly / na přídeští Bible".

Především však Hrubého básně vyzývají čtenáře k tomu, aby se na básních spolupodílel, aby je spoluutvářel, avšak aby se také nechal utvářet jimi. O této nesnadné úloze a rovněž o nesnadnosti úlohu definovat vypovídá jeden z nejvýraznějších veršů celé sbírky: "v okno se proměň". Na závěr lze jen konstatovat, že z Hnízda rozhodně nevzešla sbírka špatně živená.