V posledních týdnech a měsících jsme přinesli několik recenzí na knihy z produkce nakladatelství Absynt, které se zaměřuje na reportážní literaturu. Reportážní literatura je v posledních několika letech zajímavým a rozpínavým fenoménem, který k nám proniká především ze sousedního Polska. Ačkoliv není mnoho českých autorů, kteří by se na reportážní literaturu zaměřovali (čestnou výjimku tvoří například Jan Urban, o jehož knize Všem sráčům navzdory si přečtěte zde), právě skrz snímek Metanol bychom mohli vysledovat, jak se reportáž mísící se s uměním projevuje u nás. Nejedná se samozřejmě o reportážní dílo jako takové, ale určité prvky bychom v Metanolu najít mohli.
Autorka námětu a scénáře Lenka Szántó spolu s režisérkou Terezou Kopáčovou totiž vsadily na důmyslnou práci s autenticitou a s dokumenty. Dalekosáhlými rešeršemi a přípravou scénáře strávila Lenka Szántó téměř tři roky. V rozhovoru pro časopis Reflex tvrdí scenáristka, že "[f]abulace není ve scénáři žádná. […] Příběhy pozůstalých jsem všechny načetla, s mnoha mluvila a – pak jsme je změnili". Pozitivní ohlasy, které se vyrojily hned po odvysílání prvního dílu, naznačují, že uměleckým dílům obsahujícím prvky reportážních postupů jsou otevřeni nejen čtenáři, respektive diváci (fanouškovská základna nakladatelství Absynt u nás roste a roste), nýbrž také kritici.
Cesta k autenticitě
Metanolová kauza, při které zemřelo padesát a s trvalými následky se musí potýkat více než sto lidí, zvráceným způsobem před šesti lety sjednotil v podstatě celou Českou republiku. Z pátrání po pachatelích se postupem času stala snaha zamezit maximalizaci škod, které už tak dosáhly strašlivých rozměrů. Dnes již víme, že kdyby se nezasáhlo včas, škodlivou směsí etanolu a nebezpečného metanolu mohlo být ohroženo více než sto padesát tisíc lidí. Viníci, kteří byli dopadeni, si odpykávají doživotní trest vězení.
Při převedení autentických viníků do filmových postav se tvůrčímu týmu podařilo skvěle zachytit touhu po snadném zisku a následně touhu po svobodě. Dnes odsouzení zločinci nejsou v Metanolu vykresleni jako chladní, odosobnění gauneři, ale – minimálně v případě Maloty, jehož ztvárnil Lukáš Vaculík – jako lidé s každodenními starostmi. Psychologicky výborně propracováni (a samozřejmě neméně dobře zahráni) jsou i hlavní vyšetřovatelé metanolové kauzy.
Nedá se říct, že by snímek Metanol někde výslovně strádal, je samozřejmě mnoho prostoru pro ty, kteří by chtěli za každou cenu namítat, že tohle a tohle mohlo být zachyceno jinak (či snad přesněji), avšak je to třeba?
Kudy dál?
Díky Metanolu jsme si po letech opět připomněli jednu z nejděsivějších kauz, jaká Českou republiku v posledních letech postihla. Posláním uměleckého díla samozřejmě nemusí být angažovanost, práce s reáliemi či autenticita a přesnost, pokud se k více či méně aktuální společenské problematice přistoupí z nesprávné strany, může vzniknout rádoby agitující patvar, který je především směšný.
To rozhodně není případ Metanolu. Ano, některé herecké výkony sklouzávaly od autenticity k neumětelství, i dynamika snímku čas od času škobrtla, ale film Terezy Kopáčové rozhodně ukázal správnou cestu.
